Kvůli šatičkám nepřednesla básničku Masarykovi aneb i po devadesátce na lyžích
Na svět přišla dva roky po vzniku samostatného Československa a vyrůstala v éře masarykovských idejí první republiky. Prezidentu osvoboditeli jako sedmiletá málem přednášela básničku na uvítanou při jeho návštěvě Moravských Budějovic, nakonec ale tuto poctu získala její spolužačka s horší recitací, ale krásnějšími šatečkami.
Rodina s osmi dětmi se později přestěhovala do Náměště nad Oslavou, tam už jako dospělá zažila na konci války bombardování a pomáhala dvěma zraněným. Během následující éry vlády komunistů pokračovala ve své učitelské profesi, nejednou musela přemýšlet, co vlastně svým žákům říci a jak.
Ještě po devadesátce jezdila sama běžkovat na Vysočinu a i dnes ve svých 104 letech má Růžena Herinková stále dost energie.
Narodila se 4. ledna 1921 v Moravských Budějovicích (později se přestěhovali do Náměště nad Oslavou) jako druhé z celkem osmi dětí v rodině železničního zřízence. Příjem státního zaměstnance byl sice stabilní, ovšem nepříliš vysoký, což děti pociťovaly už od malička.
„Hráli jsme si s takovými obyčejnými věcmi, velká radost byly pro nás třeba barevné hliněné kuličky. Maminka měla na dvoře kuřátka a kachničky a dovolila nám, abychom je opečovávaly. Přesto jsme byly většinou šťastné, i když nás někdy mrzelo, když třeba bohatší děti dostaly tříkolku nebo kolo. To u nás nebylo možné, občas jsme jim záviděly.“
„I na Vánoce byly dárky velice skromné. Ale byly jsme vychovávány k tomu, že všeho jsme si vážily. A už jsme taky pomáhaly – tatínek chodil rád do lesa, naučil nás všechny děti sbírat nejprve jahody, pak borůvky, pak nás naučil sbírat houby. A o prázdninách jsme chodily na brigády ke známým sedlákům v okolí Náměště. Naučili jsme se a dělaly, co jsme zvládly a co bylo potřeba. A domů jsme pak nosily různé věci, co jsme za práci dostaly.“
Masaryk byl světlo
Pro maminku byla péče o osm dětí velmi náročná, a tak ty jen trochu odrostlejší posílala do Sokola, aby se mohla více věnovat těm nejmladším. Tam i malá Růženka Doležalová získávala nejen lásku ke sportu a pohybu, která jí zůstala po celý život, ale stejně jako doma i vztah k vlasti a k prezidentu Masarykovi.
Dokonce nechybělo mnoho a byla to právě ona, kdo ho přivítal při návštěvě Moravských Budějovic (zřejmě v červnu 1928, kdy Tomáš Garrigue Masaryk podnikl velkou „spanilou jízdu“ po Moravě).
„Ve škole jsme dostali pokyn, že máme natrhat na loukách květiny a dát je do košíčků. Paní učitelka vymyslela takovou oslavnou řeč – básničku, kterou jsme opsali z tabule a doma jsme se to měli naučit nazpaměť. Dala jsem za úkol mamince: ‚Mami, dávej pozor, jestli to říkám dobře!‘“
„Paní učitelka nás pak vyzkoušela a můj přednes se jí moc líbil. Jenže pak se mě zeptala: ‚Máš doma bílé šatečky? Máš doma bílé punčošky, bílé botečky?‘ Přiznala jsem, že ne. Pak přišla na řadu spolužačka Olga z bohaté rodiny, ta všechno měla, takže pana prezidenta nakonec vítala ona, i když jsem si byla jistá, že můj projev byl pro paní učitelku příjemnější.“
„Přišla jsem domů, smutně jsem to vyprávěla mamince, ta byla taky smutná, že sama mi to koupit nemůže. Potom ji ale napadlo, že přeci máme v Jaroměřicích tetu, která má dvě holčičky a určitě by mi to půjčila, že jsem to měla paní učitelce říct. Ale už bylo pozdě.“
„Ovšem i tak jsem měla z návštěvy pana prezidenta radost. On byl uctívanou osobností, byl ikonou celého toho období. Všichni učitelé i pan farář jej velice uctívali a tu úctu nám předali.“
Z rodných Moravských Budějovic se Růžena Doležalová ještě jako dítě přestěhovala s celou rodinou do nedaleké Náměště nad Oslavou. V Budějovicích byla totiž omezena nakládka zboží na železnici a místo jejího otce bylo zrušeno. Mohl si však vybrat jinou stanici z několika nabídek, kde by mohl sloužit.
„Tatínek si to objel, zjišťoval hlavně, jaká je tam krajina, protože on měl rád přírodu a nás taky učil přírodu milovat. A Náměšť se mu líbila nejvíc. Domek se zahradou, který si naši koupili v Moravských Budějovicích, zase prodali, s novým místem dostal otec i služební byt.“
V Náměští Doležalovy zastihla německá okupace, a i když jich samotných se nijak zvlášť nedotkla, cítila tehdy již osmnáctiletá Růžena temnou vlnu strachu, která zavalila celou společnost: „Jména Masaryk a Beneš byla ihned vymazána, nahrazena jmény nepřátel. Tatínek jako státní zaměstnanec i maminka nás varovali, ať nikde nic neříkáme, co si skutečně myslíme.“
„To, že jsme byli tou fašistickou érou zaskočeni a těšili se na konec války a osvobození, kdy zase budeme moci chodit do Sokola, který nacisté zrušili. Válka byla plná strachu, protože moc a moc lidí bylo uvězněno, nebo po smrti, prostě, byl to velice těžký život, který jsme tehdy jako mladí lidé prožívali.“
„V Náměšti bylo několik židovských rodin, ty – a nejen ty – skončily v koncentračních táborech. Celé město si vždycky šeptalo, kam zase v noci přijelo gestapo nebo i naše policie a koho zase odvlekli. Během noci prostě někteří lidé zmizeli z našeho života, to prožívaly i děti kromě těch nejmenších, citově jsme velmi strádali.“
Samotných bojových operací však zůstala sotva dvouapůltisícová Náměšť s minimem průmyslové výroby ušetřena až do téměř posledních hodin války. Teprve 7. května 1945 vyrazily jednotky Rudé armády, setrvávající dva týdny v osvobozeném Brně, západním směrem na České Budějovice, Plzeň a Prahu, aby podpořily z Německa vedenou Pražskou operaci.
Ani na mapách sovětských velitelů netvořila Náměšť nějaký zvlášť významný cíl a fronta by prý městem zřejmě prošla téměř bez povšimnutí, nebýt horlivosti jednoho německého vojáka právě na železniční stanici: „Vyšel z místnosti, a jak letělo nad nádražím ruské letadlo, tak na ně vystřelil. To letadlo svrhlo bombu a ještě další letadlo taky.“
„Jedna neublížila, protože spadla do pole, ale střepiny z té druhé zasáhly pana profesora Malého, který učil na zemědělské škole, a jeho manželku. Oba byli doma ve své vilce kousek od nádraží, a když pan profesor viděl letadlo, tak šel ven a sledoval je, manželka byla u otevřeného okna ve spíži. Oba je zasáhly střepiny a krváceli.“
„Maminka s námi po tom náletu utíkala pryč do lesa. Ale jak jsme běželi, tak jsme viděli po cestě krev. Volám ‚Mami, ježíš, podívej se, pan profesor utíká domů a drží si obličej, musíme něco udělat!‘ Maminka mi nakázala, ať honem běžím pro doktora, se sourozenci se schovala do sklepa.“
„Doktor Grigorenko (byl to Ukrajinec, který po bolševické revoluci uprchl k nám a vystudoval v Praze medicínu) nechal pacienty v ordinaci jejich osudu a honem běžel k Malým. Ti měli několik zranění, naštěstí žádné smrtelné, ale čtrnáct dní se moc nemohli hýbat, tak jsem jim a jejich dvěma synkům chodila po tu dobu vařit a uklízet.“
Svoboda začala krádeží hodinek
Zanedlouho po tomto incidentu přijela konečně do města Rudá armáda. „Městský rozhlas hlásil, že máme přijít vítat osvoboditele, tak všichni nechali práci, utíkali na náměstí a vítali jsme vojáky. Nejprve přijeli na koních – to byly průzkumné hlídky, které rychle projely dál za Náměšť, pak koňské povozy, občas měl někdo motorku...“
Většina vojáků pokračovala bez zastavení dál směrem na Třebíč a Jihlavu, část ale zůstala. A chováním některých z nich radost z toužebně očekávaného osvobození poněkud zhořkla: „Už předtím šlo po drážním telefonu varování, na co si mají lidé dávat pozor, že mají schovat děti, ženy a vše cenné.“
„Večer po setmění přišel tatínek z práce a najednou k nám vtrhli ruští vojáci. Prohlíželi si náš byt, otevírali skříně, spíž, kde jsme měli drůbež… Když tatínek viděl, jak jeden z nich otevírá skříň v kuchyni a bere tam jídlo, tak na něj zakřičel ‚Běž pryč, já zavolám komandýra!‘ Jakmile to ten voják uslyšel, tak hned vypadl.“
„Až druhý den ráno tatínek zjistil, že mu sebral služební hodinky, které mu sloužily už řadu let, co si je vždy po příchodu z práce věšel doma nad stůl. Nebyl jediný – další dny jsme se dozvídali, kam všude Rusové vtrhli a kde se co ztratilo. Někteří ruští vojáci měli hodinky na rukách od zápěstí až nahoru, jak je sbírali cestou na Prahu.“
Po celou okupaci hýčkaná naděje, že konec války opět přinese plnou svobodu, zhasla za necelé tři roky. Komunisté záhy po nástupu k moci začali stále citelněji ovládat i sokolskou organizaci, která byla v celém Československu masovou nositelkou nejen sportovních, ale i společenských aktivit a z jejichž řad vzešlo velkém množství příslušníků prvního, druhého i třetího odboje.
Zejména po XI. Všesokolském sletu v Praze v létě 1948, na němž desetitisíce přítomných cvičenců zřetelně demonstrovaly neochotu podřídit se novému režimu, byla činnost Sokola stále více omezována a bolševizována, až byl nakonec v roce 1956 zcela zrušen. To však bylo to nejmenší:
„Padesátá léta jsme prožívali podle rádia. Jeden bratr byl u vojáků a obstaral přijímač. To jsme pak prožívali moc těžce, nesměli jsme nikde vykládat, že to posloucháme, to byly strašný léta pro nás. Všechno se prožívalo potmě, potichu. Večer, když už jsme šli spát, tak tatínek s maminkou ten rozhlas pustili, aby věděli, co se děje. Ta komunistická éra – to byla pro nás velice těžká léta s tou Miladou Horákovou, se Slánským a s těmi komunistickými odsouzenými.“
Slalom mezi učebními osnovami
Pro Růženu Doležalovou (od roku 1967 Herinkovou) to bylo o to horší, že si na celý život zvolila učitelské povolání. Vykonávala je vlastně už za války, kdy povinně učila v několika vesnických školách na Moravských Kopanicích, po válce působila nejprve na Třebíčsku (v Mohelně a Okříškách) až nakonec definitivně zakotvila v Brně.
S jedním z předmětů – tělocvikem – příliš problémy neměla, horší to ovšem občas bylo při výuce jazyků, zejména ruštiny: „Ve škole se samozřejmě musela dodržovat úřední nařízení a školní osnovy, ale přestože se probíraná látka v každé hodině musela zapisovat do třídní knihy, tak někteří učitelé ty problematické články nebo básničky třeba na Stalina raději přeskočili.“
„A něco se raději zamlčelo, nebo se jen přečetl text z učebnice. Samozřejmě v ruštině se musely učit jejich písně, taky sovětská hymna. Ale proti samotnému Rusku jsem nic neměla, a když jsem jako učitelka ruštiny dostala nabídku, abychom jeli do Moskvy, do Petrohradu a do Kyjeva, tak jsem jela ráda. Byla jsem taky na Krymu, na Kavkaze – manžel i já jsme milovali hory a Kavkaz a všechny okolní památky jsme prožívali a byli jsme spokojeni.“
Zcela jinak ale Růžena Herinková hodnotí komunistickou a sovětskou politiku. Zejména srpen 1968 byl pro ni – stejně jako prakticky pro celý národ – těžkou ranou. První nápor přitom s manželem prožili na dovolené v Bulharsku.
„Tehdy se jezdilo hodně do Bulharska – všichni chtěli vidět moře a užívat si na mořské pláži. My taky, tak jsme vyrazili. Bydleli jsme v městečku Mičurin (dnes Carevo, pozn. autora) v soukromí a vedle nás dva kluci – študáci taky z Československa.“
„A toho 21. srpna, když jsme s manželem vyšli z bytu s dekami, plavkami a míčem, že půjdeme k moři, tak ti kluci nás potkali a hned: ‚Herinkovi, víte, co se stalo?‘ - ‚Co, chlapci?‘ - ‚My jsme poslouchali rádio.‘ - ‚A co se stalo?‘ - ‚Dnes v noci k nám přišli Rusové, obsadili Prahu…‘“
„To byl ohromnej šok pro každého poctivého Čecha, když jsme se dozvěděli, že k nám přišly ty spřátelené armády. Republika byla najednou zavalena ruskými vojsky, to byl šok, který se dlouho nedal strávit. Hodně lidí pak emigrovalo, i z našeho okolí, třeba se nevrátili ze zájezdu s Čedokem. Sama jsem nikdy emigrovat nechtěla, ale brala jsem to tak, že oni měli právo jít, určit si svůj život, jak sami chtěli.“
Nový začátek přišel skoro v sedmdesáti
Ve školství zůstala i během normalizace, víceméně z nutnosti, protože ještě neměla léta na starobní důchod. Opět tedy musela pečlivě vážit, co říkat a co ne, jako celoživotní nestranička to měla v lecčems těžší a v něčem zase lehčí. Svoji profesní dráhu završila na jedné sídlištní škole v Brně.
A teprve po několika letech v důchodu se konečně dočkala toho, v co marně doufala už během německé okupace – návratu plné svobody: „V roce 1989 jsme byli nadšeni, že přichází jiná doba. Jak jsme slyšeli, že v Brně na náměstí Svobody byly denně demonstrace, študáci, fotky byly všude… Zjistili jsme, že zase nastává nová éra, jiný svět. Mohli jsme sledovat, jak lidé udělali řetěz z centra až nahoru k bohunické věznici, kde byli uvězněni ti, co nechtěli poslouchat.“
„Byla jsem svědkem toho, jak se masově volalo ‚Havel na Hrad!‘ Do té doby jsme toho o Václavu Havlovi věděli jen něco málo z cizího rozhlasu. Ale během doby, jak ho svět vnímal, jak pozval do Prahy amerického prezidenta, a jak Havla pozvali do Ameriky, kde mu po projevu v Kongresu aplaudovali vestoje, to vše jsme prožívali velice a velice intenzivně. Šťastni, že se konečně o Československu ve světě dozvěděli pomocí návštěv Havla.“
„Sama jsem ho pak viděla v Brně, když tady doprovázel při několikahodinové návštěvě anglickou královnu (Alžbětu II. v březnu 1996, pozn. autora). Šli pěšky do Besedního domu, všude po trase byla spousta lidí, měli jsme anglické vlajky a oběma jsme nadšeně mávali. Havel je pro mě stejné významná osobnost jako Masaryk – stejně jako on vytáhl tu republiku z marasmu na vyšší piedestal.“
Důchod ovšem pro Růženu Herinkovou rozhodně neznamenal omezení sportovních aktivit. Není to nic překvapivého – vždyť sport a horská turistika byly jejími celoživotními láskami:
„Začalo to samozřejmě už v dětství v Sokole. Měli jsme atletiku, tu jsem pak i učila, taky gymnastiku, míčové hry… Prožila jsme všechny slety sokolské, všechny spartakiádní vystoupení, ta jsem nacvičovala. A od malička jsem lyžovala, to mi vydrželo ještě desítky let v důchodu.“
„Každou zimu jsem jezdila na Vysočinu s manželem, když jsem pak ovdověla, tak sama. Vždycky jsem sedla na šalinu (tramvaj, pozn. autora), jela jsem do Králova Pole na nádraží a vlakem z Brna na Vysočinu.
„Jednou jsem si u pokladny kupovala lístek a nějaký muž přede mnou, když mě viděl – šedivou babku s baťůžkem a běžkami, tak se mě nevěřícně zeptal: ‚Paní, vy ještě lyžujete?‘ Já na to: ‚Vidíte, že mám lyže.’ A on se zmohl jen na ‚To je neuvěřitelný!‘ To už mi bylo přes devadesát a strávila jsem celý den na Vysočině na lyžích.“
Ve svých 104 letech už paní Růžena Herinková nelyžuje, ovšem energie má stále dost a dost. A taky času na přemýšlení – ani ne tak o tom, co sama prožila, ale spíš, co svět čeká v budoucnu.
„Už by se nemělo opakovat to, co jsme my prožili. Snad nastane nová éra, nový život. Dnešní mladí lidé potřebují nový život a novou politickou orientaci. Ve 104 letech už člověk myslí jinak, už se nezajímá tak o všechno dění, chce mít klid a pokoj a chce odejít z tohoto světa smířen a usmířen a nechat ho dalším generacím.“
„Ale přesto bych jim ve svém věku radila, aby nepodléhali různým fámám, aby nepodléhali nepravdivým, lživým zprávám, aby se snažili zachovávat svoji důstojnost a nacházeli vyrovnání, klid a pokoj. Člověk musí být vzdělaný, aby dokázal poznat, co je špatné. A to je základ všeho – i mladý člověk musí umět rozlišovat, co je správné a co je špatné. Musí se vzdělávat, musí studovat, musí číst. Prostě musí směřovat k tomu, aby se dopídil pravdy.“
