Židovský mladík utekl z lágru do hor, chtěl přežít válku v zemljance. Vzpomínky Alexandra Gajdoše
Židovský chlapec Alexander Gajdoš přežil nejméně tři masové vraždy na Slovensku. Vyvraždění raněných v nemocnici ve Sliači, popravy ve vápence v Kremničce a masakr v obci Priechod. Vyvázl vždy neuvěřitelnou náhodou. Jeho dramatický příběh z konce druhé světové války ze slovenských hor zdokumentovala Paměť národa.
Dvacetiletého Alexandra Gajdoše, jeho otce i matku zatkla Hlinkova garda v létě roku 1942. Tuto židovskou rodinu věznili v žilinském sběrném táboře až do léta 1944, kdy vypuklo Slovenské národní povstání. Během jednoho dne se otevřely brány lágru a rodina utekla.
Tatínek s maminkou se vypravili do hor hledat pomoc a úkryt. Se synem Alexandrem se rozloučili.
„Já jsem si říkal, že jediná šance je, když bude mít člověk nějakou zbraň a postará se o sebe, přidá se k vojenské jednotce a prostřílí se,“ vysvětluje Gajdoš. Jeho rodiče někdo nejspíš udal a opět je uvěznili v koncentračním táboře. Válku přežil jen otec.
Alexander Gajdoš se připojil k povstalcům. Účastnil se bitvy s německými jednotkami v kopích směrem na Vrútky. Ve zmatku utíkal přes otevřené prostranství a byl zasažen skrz rameno do hrudníku.
Dva jeho spolubojovníci ho zachránili, odtáhli ho do obvaziště. Sanitkou byl převezen do nemocnice v Martině, kterou však Němci ostřelovali minometnou palbou. Ranění se museli evakuovat do asi 60 kilometrů vzdálené nemocnice ve Sliači.
Asi dva týdny se na lůžku zotavoval ze zranění. Díky varování lékaře odešel těsně před tím, než do ní vtrhla nacistická vojska a povraždila raněné na nemocničních lůžkách.
Starejte se každý sám o sebe
Dvacetiletý Gajdoš se pak vrátil k povstaleckým jednotkám, které se stahovaly do hor. Velitelé je pak rozpustili se slovy: „Každý se nějak postarejte sami o sebe.“
Gajdoš se přátelil se stejně starým Rudlou původem ze Severní Moravy, se kterým se dohodli, že si navzájem pomohou a budou držet při sobě.
Společně se vypravili do hor a v lesní pustině si ve svahu vyhloubili zemljanku. Chtěli zde přečkat zimu 1944, shromáždit potravinové zásoby a deky a celty, než napadne sníh. Uvědomovali si, že až nasněží, musí se schovat a přežít s tím, co mají, jinak by je prozradily stopy.
„Jednoho večera jsme říkali: ,Dneska ještě pudem, zítra skončíme.‘ Ve vesnici jsme narazili na jednu velice slušnou hospodyni a požádali jsme ji, aby nás nechala přespat. Než se rozední, vyrazíme zpátky. Řekla nám, že nám vypere, byli jsme zavšivení, dala nám večeři, uložila nás do peřin a my jsme spali jako nemluvňata,“ vypráví Alexander Gajdoš na nahrávce z roku 2001 pro Paměť národa.
„Už bylo světlo, když přiběhla, že ve vesnici jsou Němci. Vylítli jsme, na náměstí už byli hlavně vlasovci. Pochopitelně nás čapli, dostali jsme pár štulců a sem tam nějakou facku a odvedli nás na železniční stanici poblíž města. Tam byla německá posádka a zavřeli nás. Asi tři čtyři dny jsme trnuli, co s námi provedou.“
Opilí vraždili vězně
Vězně odvlekli do Banské Bystrice k soudu. Alexander Gajdoš s Rudlou přežívali v hromadné cele od 4. prosince 1944 do února 1945. Sledovali děsivé scény zoufalství, vraždy.
Opilí gardisté a příslušníci německé nacistické jednotky Einsatzkommando vytahovali z kartotéky náhodné karty vězňů a dotyčné pak vyvlekli a popravil v nedaleké vápence v Kremničce.
Celkem bylo v Kremničce zavražděno 747 lidí, z toho 211 žen a 58 dětí do 14 let (nejmladší obětí byl šestiměsíční chlapec). Většina dospělých zemřela na následky střelných poranění hlavy, děti často udušením v hrobech pod těly ostatních obětí.
Alexander Gajdoš a jeho kamarád Rudla přežili jen díky tomu, že jejich karty se ztratily. Na cele zbývalo už jen několik vězňů.
Jednou se otevřely dveře a nakráčel sudetoněmecký správce. Vězňům sdělil, že tu už podle dokumentů nemají co dělat a k jejich překvapení je propustil.
Nejspíš kolaborant
Po dalších dobrodružstvích se Gajdoš s Rudlou dostali až do partyzánského ležení v obci Priechod. Místní obyvatelé poskytovali partyzánům úkryt a jídlo. Ozbrojení muži drželi hlídky.
Jeden večer v březnu 1944 do Priechodu doputovali tito dva mladíci a prosili, zda by se mohli k partyzánům přidat. Ujal se jich postarší civil.
„V ležení se nás ujal jakýsi muž v civilu. Ukazoval nám, kde co je. V táboře se něco slavilo. Partyzáni měli dosti upito. Byli jsme hrozně unavení, chtěli jsme se někde natáhnout. Ale najednou nás ten chlapík začal vyhazovat. Zničehonic. Že tu v žádném případě nesmíme přespat, a že kousek výš v horách je jiné ležení, tam mají pro nás místo. Přitom v Priechodu byla místa dost. Nedal se uprosit, tak jsme šli,“ popisuje Gajdoš.
Masakr v obci Priechod se odehrál v noci, nad ránem. Němci pochytali stráže, nejspíš využili jejich opilosti, a následně zmasakrovali partyzánské ležení. Podle svědectví pamětníků „nezůstal kámen na kameni“.
Podle Gajdoše je pravděpodobné, že Priechod, partyzánské ležení, udal kolaborant – civilní velitel obce. Tábor v noci vydal Němcům, což vedlo k nečekanému a devastujícímu útoku.
Kolik lidí v Priechodu zahynulo, není známo, odhaduje se, že o život přišla asi stovka lidí.
Gajdoš později s dalšími partyzány přešel přes hřebeny Nízké Tatery a v Popradu se přidal k československému armádnímu sboru, se kterým se dočkal války.
