Exploze jaderného samovaru. Černobyl byl první krok ke zhroucení komunismu v SSSR, tvrdí expert

Černobyl 28. února 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Celou sérii ATOM o jaderných zbraních najdete zde.

Sovětský jaderný reaktor je prý bezpečný jako samovar a mohl by klidně stát na Rudém náměstí v Moskvě. Víte, kdo to řekl?
Tuším, že to řekl trojnásobný hrdina socialistické práce a ikona celého sovětského jaderného průmyslu. Byl to jaderný fyzik Anatolij Alexandrov.

Otec černobylského jaderného reaktoru.
Byl i dlouholetým prezidentem Akademie věd a ředitel Kurčatovova ústavu. V rámci SSSR měl mimořádnou pověst, byl prakticky nedotknutelný. Ostruhy si získal právě proto, že byl primárně konstruktérem pohonu jaderných ponorek, rozumějte zmenšených jaderných reaktorů pro pohon jaderných ponorek. A dokázal to v rekordně krátkém čase, čímž smazal náskok Američanů, takže tam si získal první ostruhy. Potom pokračoval dále a mohu podtrhnout to, co říkáte – byl nejenom duchovním otcem, ale i hlavním konstruktérem tohoto typu reaktoru, který se nazývá RBMK. Reaktor bolšoj moščnosti kanalnyj, tedy kanálového typu vysokého výkonu.

Na začátku jste zmínil ten samovar. Sovětští jaderní vědci považovali bezpečnost tohoto reaktoru – nejenom tohoto reaktoru – za mimořádnou. Opravdu by tedy neměli problém tento „samovar“ postavit na Rudé náměstí. Samovar je specifický typ, ale i on by se za určitých okolností mohl přehřát a vytvořená pára by mohla odhodit víčko nahoře. To se de facto stalo v Černobylu. Bylo to právě víko, které po prvním tlaku páry, po parním výbuchu odhodilo kryt, který operátoři nazývali Jelena.

Test

26. duben 1986. Blížila se půl druhá ráno. Co se stalo?
Tu noc probíhal test. Mnoho lidí hovoří o experimentu, ale žádný experiment to nebyl. V roce 1981, kdy byl test pro uvedení nových bloků jaderných elektráren do provozu nařízen, izraelská armáda provedla takzvanou operaci Opera – útok na irácký jaderný reaktor. Byl to úspěšný pokus o zastavení iráckého jaderného programu. Takže izraelská vláda podnikla stíhacími letouny útok na irácký reaktor v Osiraku, který vyřadila s provozu, čímž de facto zlikvidovala irácký jaderný program. A sovětská vláda se obávala, že by něco podobného mohlo nastat v případě vypuknutí třetí světové války, že by Američané či Západoevropané podnikli podobný typ útoku na některé jaderné zařízení v SSSR. Proto nařídili tento typ testu. 

Vysvětleme, o co se jedná. Při podobném útoku by došlo k odstavení dodávek elektrické energie pro elektrárnu. Jaderná elektrárna totiž není jenom výrobcem elektrické energie, ale zároveň i spotřebitelem. Tento typ reaktoru bude muset vždy být chlazen vodou a k tomu, aby voda proudila reaktorem, musíte mít vysokovýkonná čerpadla. Ta jsou logicky poháněná proudem. Ve chvíli, kdy dojde k náhlému výpadku proudu, tak se čerpadla zastaví. Doběh parní turbíny samozřejmě znamená, že čerpadla ještě nějakou dobu běží. A šlo o to, že během 40 sekund měly nastartovat náhradní dieselagregáty, které by těmto čerpadlům opět začaly dodávat proud. Test tedy měl během této doby zjistit, zdali reaktor zůstane stabilní a zdali je všechno v pořádku.

Nebo se třeba začne přehřívat…?
Přesně tak. To ale byla hypotetická možnost, protože šlo o to vyhodnotit, zdali dieselagregáty včas naskočí a zdali potom opět poženou dostatek chladící vody do reaktoru.

Jenže právě při testu došlo k něčemu, co asi nikdo v tu chvíli nečekal. Možná někdo něco čekat mohl, ale nestalo se to…?
Je to tak. Jen detail. – reaktor byl chlazený vodou a moderovaný grafitem. Do něj se spouštělo 1661 palivových uranových tyčí a 211 borových regulačních tyčí.

Ty borové potom odebírají neutrony, které utíkají a dělají další štěpné reakce, aby jich nebylo moc?
Pojďme to zjednodušit tak, že borové regulační tyče slouží jako brzda a plyn. Když jsou spuštěny, tak je to brzda, když jsou vytaženy, je to plyn. Pojďme si ale říct ten sled událostí. Již 24 hodin předtím došlo k tomu, že výkon reaktoru ve čtvrtém bloku byl pomalu snižován. Reaktor měl být postupně odstaven. Právě proto se vedení rozhodlo, že test učiní v době těsně předtím, než bude reaktor odstaven tak, aby synergicky využil i tohoto efektu.

26. dubna je důležité datum. 1. května byl jeden z nejvýznamnějších svátků v socialistických zemích, první máj. Musel být pokud možno splněn plán tak, aby podniky mohly deklarovat, že ho splnily. Ve chvíli, kdy začal být postupně omezován výkon čtvrtého bloku, tedy 24 hodin předtím, se ozval operátor tuším z Kyjeva, který rozhodl, že není možné odstavit reaktor dříve než následující den, protože strojírenské podniky v zemi potřebují dostatek energie, aby mohly vyrábět a splnit plán. Takže směna, která měla tento test provést, ho neprovedla, protože musela držet „dostatečný výkon“ k tomu, aby neustále vyráběli elektřinu.

Dále došlo k tomu – a to operátoři vůbec nevěděli – utajování informací v rámci komunistického systému, že tento typ reaktoru byl při nízkém výkonu vysoce nestabilní. No a to se právě stalo – byl vysoce nestabilní. Prakticky se sám odstavil. Problém nastal, když nejvýše postavený muž ve velíně a provozní inženýr celého Černobylu Anatolij Ďatlov rozhodl o tom, že se test přesto provede a že je potřeba, aby se výkon zvýšil. V tu chvíli je to stejné, jako byste natáhl spoušť u zbraně. Rozhodl o tom, že budou vytaženy všechny regulační tyče a vypnul automatiku. V tu chvíli reakce dosáhla obrovských rozměrů.

Tím víc se ohřívala voda, která má normálně pohánět turbíny…?
Nikoliv voda, ale pára. Voda se přemění na páru. Ta následně pohání turbíny, které pohání generátor, jenž dává elektřinu.

A najednou se z toho stal papiňák a vybuchlo to.
De facto jste to vystihl. Nestabilita byla velká. Výkon narůstal, byl zahájen test, kompletně vypnutá automatika, čerpadla, to znamená nedostatek vody, které tam už tak bylo málo… Reaktor se tak vydal vstříc svému osudu a již tomu nešlo zabránit. A když operátoři stiskli ono nouzové tlačítko AZ-5, které mělo spustit všechny regulační tyče najednou ve vysoké rychlosti do reaktoru, tak se tyče zastavily již ve třetině, protože kanály pro regulační tyče byly tak zdeformovány, že nedovolily, aby byly spuštěny níže než do třetiny. V tu chvíli už nebylo žádné řešení. Tlak páry jako velký papiňák odhodil víko reaktoru, dostal se tam vzduch a došlo k druhému výbuchu. 

Dávka radiace

Kolik lidí tam zemřelo?
Udává se, že během havárie na místě zemřelo zhruba třicet lidí, včetně bezprostřední likvidace následků.

Jakých hodnot dosahovala radiace přímo na místě? Do jakého nebezpečí se ti lidé pouštěli?
To je dobrá otázka. Ani sovětští vědci, ani operátoři, ani vysoce vzdělaní jaderní inženýři nevěřili, že mohlo k takové havárii vůbec dojít. I ti ve velíně nevěřili, že se něco takového stalo, protože opravdu věřili tomu, co říkal Anatolij Alexandrov – že je reaktor tak bezpečný, že to není možné. Ostatně i hlavní inženýr černobylské elektrárny Fomin tvrdil, že pravděpodobnost havárie v jaderné elektrárně Černobyl se rovná pravděpodobnosti nárazu meteoritu do Země.

To se taky občas stane. 
Občas ano, ale je to minimální pravděpodobnost. Takže tomu do poslední chvíle, i po těch dvou výbuších, nevěřili.

Nikdo tedy nekontroloval, jak velká radiace na místě je? 
Radiace byla samozřejmě následně měřena. Ale teď ten paradox a ta perverze – drtivá většina dozimetrů v elektrárně dosahovala pouze do 3,6 rentgenů za hodinu. To je úplně absurdní. Neměli tedy k dispozici dozimetry, které by byly schopny měřit v širší škále. Teprve následující den večer se dostal na místo vrchní velitel radiačních a chemických vojsk sovětské armády a změřil reálnou radiaci.

Drtivá většina těch, kteří dostali dávku nad 500 rentgenů za hodinu, zemřela po transportu do moskevské 6. nemocnice, kde byly léčeni. Takže vidíte ten rozdíl – reálná hodnota radiace byla 500, někdy i 1000 rentgenů za hodinu. Když to porovnáte s tím, že do protokolu se uvedlo 3,6 rentgenů… To byla fatální mýlka i v tom smyslu, že na začátku likvidace havárie byli jak hasiči, tak i jiní pracovníci posíláni do těchto nebezpečných míst, aniž by byli informováni nebo si byl vůbec někdo vědom toho, že záření může být tak velké. 

Na místě tedy vznikl požár…?
Samozřejmě, to byl obrovský plamenomet. 

Jak se tohle hasí? Předpokládám, že na to nezačnete pouštět jenom vodu… 
Do vzduchu bylo vychrleno 50 tun jaderného paliva, 700 tun grafitu, obrovská a strašlivá čísla. A hasiči, kteří byli zaměstnanci elektrárny, paradoxně nebyli cvičeni na jadernou havárii tohoto typu. Byli cvičeni na všechny možné jiné havárie. Nikdo zkrátka nevěřil, že je havárie tohoto typu možná, tudíž nebyli vybaveni speciálními obleky, mnohdy se vysoce radioaktivního grafitu dotýkali rukama jen v rukavicích. Samozřejmě následně zemřeli.

V první fázi hasili vodou. Nakonec se ale vědci usnesli, že aby byl požár definitivně uhašen – což vůbec není jednoduché, protože teplota v jádru je obrovská – bylo využito obrovské množství jílu, písku a bóru. Tyto materiály se do reaktoru shazovaly z vrtulníků. Asi si dovedete představit tu obrovskou dávku radiace, kterou piloti a ti, kteří to shazovali, dostali. Nedávno byl odtajněný film KGB, na který se prakticky nedá koukat, protože radiace způsobila takové výpadky, že z filmu vidíte prakticky polovinu. Radiace v tom místě byla obrovská.

Kde udělali inženýři z SSSR chybu? 
Odpověď není jednoduchá, byla to souhra více faktorů. Prvním z nich byla chybná konstrukce reaktoru. To jsme si již vysvětlili, že při nízkých výkonech byl nestabilní. Problém ale byl i v systému. Několik let předtím došlo v leningradské jaderné elektrárně k havárii, která neměla takové důsledky jako černobylská, ale ukázala se právě ta nestabilita tohoto typu reaktoru při nízkých výkonech. Přesto byly tyto informace vysoce utajovány a nikdo z Černobylu neměl sebemenší ponětí, že se něco takového stalo a že reaktor může být nestabilní. Takže chybná konstrukce reaktoru, problém v systému, nedodržení bezpečnostních předpisů a konečně, to je podstatné – nedodržení parametrů testu. Provozní inženýr, nejvýše postavená osoba ve velíně, změnil parametry testu, protože se mu nedařilo zvýšit výkon. 

A spěchal, protože první máj byl za dveřmi. 
Bezesporu spěchal. První máj za dveřmi, navíc měl být povýšen na hlavní inženýra elektrárny místo Fomina. Proč ho všichni poslechli? Systém byl tak ostrý, že kdyby nebyl poslechnut, tak by byli posláni na Sibiř. Město Pripjať, tři kilometry vzdálené od Černobylu s 50 tisíci obyvatel, bylo bohatě zásobeno. Bylo to město, kde chtěl žít každý. A při představě, že někdo neuposlechne příkaz nadřízeného a odstěhujete se na Sibiř… To byste prostě nechtěli.

„Moderní Pompeje“

Pamatujete si moment, kdy došlo k havárii Černobylu?
Informace byla utajovaná. Vraťme se ještě do Pripjati – až den po nehodě jezdila po městě auta s tlampači a oznamovala obyvatelům zprávu, budu citovat: „Na území Černobylské jaderné elektrárny došlo k neuspokojivé radiační situaci.“ Sám vidíte, že to je věta, ze které nemáte úplně strach. 

To je brutální eufemismus.
Ano, je to tak, nazval jste to velmi správně. A teprve potom začala evakuace obyvatel. Takže to utajování bylo absolutní. Ostatně je potřeba zmínit, že Černobyl sám o sobě způsobil v sovětské společnosti hluboké trauma. Jsem přesvědčen o tom, že to byl první krok ke zhroucení komunismu v SSSR. Trauma bylo obrovské.

Mrak se přece šířil…? 
Je to tak. Mimochodem, je taky zajímavá otázka, kdo na to přišel jako první – švédská jaderná elektrárna. Pracovníci, kteří šli na směnu, procházeli při vstupu do elektrárny určitým zařízením, kde se zjišťovala kontaminace. A bylo vyhodnoceno, že šli do práce a byli kontaminováni. Začalo se tedy pátrat, jak je možné, že pracovníci, kteří jdou z vnějšího prostředí dovnitř, jsou kontaminováni. Nikterak moc, ale byli. Takže to byla anomálie, na základě které se spustilo šetření.

Ale ptal jste se na to, co se dělo u nás, co si pamatuji. Byl jsem malý kluk, navíc se o tom ani ve zpravodajství moc nehovořilo, a když ano, bylo to bagatelizováno. Proto jsem schválně zmínil ten termín „neuspokojivá radiační situace“. Podobně to totiž bylo zmiňováno v Československu. Ale pamatuju si, že v květnu nebo červnu mi babička říkala, abych si nesedal na zem a abych si pod sebe vždy dal kapesník. Nevím, proč to ve mně utkvělo, samozřejmě je to nesmyslné. Dodnes nechápu, proč mi to říkala. Asi mě tím chtěla ochránit, že zřejmě měla strach. 

Před radiací ze země? 
Je to možné. Informací bylo málo, babička samozřejmě neměla technické vzdělání.

Ale počkejte, radioaktivita mohla někomu v Československu uškodit?
Nikterak zásadně… 

Ale lidi to mohlo nějak zasáhnout?
To bezesporu. Vědci spočítali, že do sedmdesáti let od černobylské jaderné havárie se v zemích postsovětského svazu objeví deset tisíc případů rakoviny štítné žlázy, případně leukemie, a ve zbytku světa 25 tisíc případů. Je pravda, že v minulé dekádě se prokázalo určité zvýšení u třicátníků, což odpovídá malým dětem právě v době havárie. V tomto se ale domnívám, že je potřeba posluchače uklidnit. Souhlasím s Danou Drábovou, že zásadní efekt, obzvláště v Československu, to nemělo. Konspirační teorie, že houby nebo mléko jsou dodnes radioaktivní, považuji za nesmyslné a za absurdní, to je potřeba zmínit. 

Co je ale zajímavé – když se na to podíváte optikou budoucna za zhruba 500 let, tak třicetikilometrové pásmo, které bude nadále zakázané, to evakuované pásmo, podle mého názoru skončí jako území ustrnulé v čase, jakési moderní Pompeje. Jsem přesvědčen o tom, že to, co teď vidíme v Pompejích, se může za několik set let stát. Zóna je a bude neobyvatelná a zůstalo tam vše tak, jak to bylo, když ji lidé opustili.

Pripjať je teď město duchů, ne? 
Přesně tak, když vidíme to známé ikonické ruské kolo nebo tu motodráhu, klasická autíčka, ve kterých se jezdilo… S ruským kolem se pojí jedna zajímavost. Bylo nově instalováno a mělo se spustit 1. května, takže nikdy nesvezlo jediného člověka, jediné dítě. Vše tam zůstalo, jak to bylo. Takže vejdete do bytu, kde – když nebyl vyrabován – jsou pořád plyšáci, nábytek, televize… To místo opravdu zůstalo jako ustrnulé v čase. Jako moderní Pompeje. Takže si myslím, že to i do budoucna může z tohoto úhlu pohledu být určitá zajímavost.

Mluvil jste o 500 letech, že tam pásmo zůstane. Teď je ten reaktor přeci ale překrytý sarkofágem. To z něj stále něco uniká?
Dokonce dvěma sarkofágy. Bát se nemusíme z hlediska reaktoru.

Lidé se tam ale nemůžou vrátit.
Protože je kontaminováno bezprostřední okolí. A bude kontaminováno…

Navždy?
To nechci říct, ale velmi dlouhou dobu. Tak, aby bylo reálně obyvatelné každodenním životem. Není problém tam jet na návštěvu, respektive, nechci říct, že to není problém. Riziko tam samozřejmě je, viz vojáci Ruské federace, kteří po plnohodnotné invazi v únoru 2022 černobylskou elektrárnu oblehli, dobyli a v části nazývané Rudý les – což je pruh území, nad kterým šel právě radioaktivní mrak, který měl nejvyšší spad – si dokonce vytvářeli zákopy. Jsem přesvědčen o tom, že někteří z nich určitě trpí nemocí z ozáření, protože v tom místě kontaminace dodnes je. Je ale potřeba říct, že i případná havárie, respektive případný útok na černobylskou elektrárnu by měl pouze lokální důsledky, a to i v případě porušení obou sarkofágů.

To, co se teď stalo, že dron zasáhl právě jeden ze dvou sarkofágů…
Ano, zasáhl ten vrchní, který byl dokončen v roce 2016.

…Tak se vůbec nic nestalo?
Nechci říct, že vůbec nic. Byl samozřejmě poškozen, nicméně z hlediska šíření radioaktivity nebo otevření reaktoru se nestalo nic. Dron naštěstí nepronikl ani tím prvním sarkofágem. Takže ne, dron v žádném případě nemohl poškodit oba sarkofágy tak, aby byla způsobena nová havárie. 

Dá se odhadnout, jak dlouho bude ještě trvat ohrožení na místě, přímo v okolí jaderné elektrárny Černobyl pro lidi, kteří se tam pohybují a kteří by se tam třeba chtěli vrátit a žít tam?
Troufám si tvrdit, že k tomu nedojde minimálně desítky let. Situace bude taková, že bezprostřední okolí, jako je město Pripjať, prostě nebude obyvatelné. Ale proto jsem mluvil o těch Pompejích, protože se domnívám, že se tam ani do budoucna lidé nevrátí. Proč? Nebude důvod. Ti, co tam žili, věkem zemřou a jejich děti se nebudou chtít vrátit do zóny, která byla takto evakuována, na kterou jsou takové vzpomínky. Navíc lokální kontaminace tam pořád je a nějakou dobu bude. Zkrátka žádný rozumný člověk, ani politik by tam lidi nepustil ani v dohledné době, ani v dohledných dekádách bydlet. Vždyť k tomu není důvod.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: Záznam telefonických rozhovorů mezi dispečery, youtubový kanál Студія Peredova.