Orientační běžec Křivda: S mapou se učíme pořád. Rád si odpočinu při exotických dovolených
Hostem Pátečního finiše Kateřiny Neumannové byl elitní orientační běžec Tomáš Křivda, který ale nedávno zazářil i výkonem na Pražském půlmaratonu, kde zaběhl čas 1:05:42 a mezi českými běžci obsadil druhé místo a jen o dvě vteřiny zaostal za Patrikem Vebrem. Jaké vrcholné akce ho v sezoně orientačního běhu čekají? „Vždy pro mě bylo přirozené koukat do mapy a nešlo jen o mapy pro orienťáky,“ vzpomíná na začátky se specifickým sportem.
Tomáši, relativně nedávno jsi doběhl jako druhý Čech na Pražském půlmaratonu. To je dobrá příprava orientačního běžce. Jak jsi spokojený se svým výkonem na silnici?
Samozřejmě je to známka toho, že se ten zimní trénink asi povedl. Od výkonů v orientačním běhu to má hodně daleko, ale přesto to byl super zážitek, dobrá zkušenost a jsem rád, že jsem se dokázal s českými běžci porovnat.
Poslechněte si celý rozhovor s orientačním běžcem Tomášem Křivdou v pořadu Páteční finiš
Co to pro tebe značí pro tvojí hlavní sezonu?
Měl jsem nějaké cíle, co se týče času, tak i to, jak bych se chtěl porovnat s našimi nejlepšími atlety. Že bych tomu přikládal nějakou velkou hodnotu, to zase ne. Orientační běh má k silničním závodům hodně daleko, ale na nabuzení sebevědomí je to fajn těsně před sezonou.
Z pohledu závodu v orientačním běhu, tak jak ta půlmaratonská vzdálenost odpovídá tomu, jak dlouhé závody absolvuješ?
V orientačním běhu je to, co se týče disciplín, ve kterých závodíme, hodně rozmanité. Máme závody, co začínají na sedmi minutách a ty nejdelší mají třeba 100 minut. Co se týče distribuce úsilí, tak je to hodně jiné. V půlmaratonu je to konzistentní tempo od startu do cíle, člověk se drží na hranici anaerobního prahu, to se dá udržet tak plus minus hodinu. V orientačním běhu to závisí na tom, jestli běžíte do kopce, z kopce, jestli běžíte lesem nebo po cestě. Těžko se to s půlmaratonem porovnává, ale pořád je to vytrvalostní běh.
Ty sis odnesl z půlmaratonu i nějaké šrámy. Jaká je situace teď?
Potkala mě tam nemilá věc. Tím, že nejsem zvyklý běžet přes hodinu ve svižném tempu, takže se mi hned v neděli ozvaly nějaké nerovnosti ve svalech, musel jsem omezit trénink a chodit na fyzioterapie. Teď je situace taková, že dnes poprvé půjdu na trénink a měl bych být schopen se vrátit. Od půlmaratonu jsem to zkusil dvakrát a nebylo to úplně úspěšné. Výjimečně jsem si dal i pár volnějších dnů, kterých během roku moc nemám. Sezona se pomalu blíží, takže by bylo dobré zůstat v tréninku konzistentní bez výpadků.
Není to i o tom, že jako orientační běžec jsi zvyklý používat jiné boty a silniční závod si běžel v obuvi, na kterou tolik zvyklý nejsi?
Může to hrát roli. Jsem ale jeden z orientačních běžců, kteří mají zimní přípravu hodně podobnou atletům, kteří se připravují na tyhle distance, jako je 10 kilometrů a půlmaraton. Od ledna do března trénink nemá tolik odlišností, odběhám hodně kilometrů po silnici v klasických silničních botách, takže zvyklý jsem.
Tomáši, ty jsi v uplynulém období část přípravy trávil v zahraničí. Keňa, Čína, proč?
Keňa už není tak překvapivá, poslední roky tam jezdí spousta českých vytrvalců. Vyrazil jsem tam poprvé v roce 2021 a byl jsem tam každou zimu. Keňa se stala takovým mým druhým domovem, za poslední čtyři roky jsem tam dohromady strávil skoro rok. Letos jsem vyrazil i do nadmořské výšky do Číny, což je hodně nestandardní tréninková destinace. Měl jsem tam na konci loňského roku přípravné závody ke Světovým hrám, které budou v Číně v létě. Chtěl jsem trochu omezit nějaké přelétání přes půl světa a láká mě objevovat nové destinace. Udělal jsem si průzkum a dospěl jsem k tomu, že by se ty závody daly spojit i s kratším soustředěním. Trávil jsem tam čtyři týdny v nadmořské výšce 2400 metrů nad mořem. Čína je poněkud kontroverzní destinace, ale z tréninkového hlediska jsem tam byl velmi spokojený.
Páteční finiš
Svého hosta zpovídá bývalá běžkyně na lyžích, olympijská vítězka ze ZOH v Turíně 2006, šestinásobná olympijská medailistka a dvojnásobná mistryně světa Kateřina Neumannová. Poslouchejte každý pátek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.
Kdo ti tyto cesty organizuje?
Víceméně si to zařizuji sám. Rád trávím čas plánováním soustředění. V Číně je velice náročné dostat se k informacím, tak jsem hledal na internetu, jestli je to proveditelné. Když to zpětně hodnotím, tak to soustředění bylo úspěšné.
Tvůj trenér je Honza Procházka. Ten cestuje s tebou, nebo máš tréninkové plány na dálku?
Spíš na dálku. V orientačním běhu není standardní, že by svěřenec byl s trenérem v dennodenním kontaktu. S Honzou si občas zavoláme, řešíme trénink, ale od letošního roku už trénink probíhá spíš tak, že si to víc řídím sám. Honza je spíš mým konzultantem a snažíme se mě držet. Spíš to všechno řešíme na dálku.
Běháš v Keni i podle mapy? To bych se skoro bála, aby tě tam něco nesežralo.
Samozřejmě Keňa není ideální destinace pro orientačního běžce, pokud tam chce trénovat s mapou. Jedna mapa tam tedy v lese je, ale už myslím, že je několik desítek let stará, takže není aktuální. V zimních měsících moc orientační běh nedělám, v Keni se snažím trénovat hodně v trailu, mimo cesty do lesa. S mapou ale ne.
Takže ses tam nepotkal s nějakou nebezpečnou zvěří?
Záleží, co budeme považovat za nebezpečnou zvěř, ale že bych se tam dostal do nějakých momentů, co ohrožují můj život, to zase ne.
Vývoj disciplín v orientačním běhu byl relativně bouřlivý. Z lesů a přírody je vás možné vídat i ve městech. Jak se na to díváš?
Je to takové kontroverzní téma, každý na to má svůj názor. Já mám rád variabilitu, že každý závod je v novém prostředí. Ve sprintu běháme jak v lese, tak ve městě. Poslední přídavek byl knock out sprint a tam se názory liší nejvíc, protože to je disciplína, která připomíná spíš atletické závody. Mapu už není nutné vždy využívat, obzvlášť pro některé je možnost zavěsit se za nějakého závodníka a odviset ho do cíle. Pokud má člověk silný finiš, tak se může dostat k dobrému výsledku i bez umění orientačního běhu. Ta variabilita disciplín je to, co dělá orientační běh hezkým.
Ty raději běháš v přírodě, někde v lesích, nebo je ti to moderní pojetí bližší?
Moderní pojetí mi blízké je, třeba když se běží ve městech, tak je tam víc fanoušků po trati. To jsme mohli vidět na Světovém poháru, který byl v Česku před dvěma lety. Když jsme běželi sprintovou smíšenou štafetu v České Lípě, tak byla aréna narvaná diváky a atmosféra byla bouřlivá, to chce každý sportovec zažít. Kdyby ale orientační běh ztratil běhání v lese a čas v přírodě, tak si to nedovedu představit.
Proč sis vybral zrovna orientační běh? Tím, že to není olympijský sport, tak máš složitější podmínky podpory. Jsi závodníkem širší světové špičky, ale v armádním centru Dukly máš jen půlúvazek.
Já jsem ten sport určitě nezačal dělat kvůli finančním prostředků. Ještě několik let zpátky by mě ani nenapadlo, že by se dalo na Dukle dostat k polovičnímu úvazku. Dostal jsem se k tomu přes rodinu, protože děda zakládal klub orientačního běhu v Chocni. K tomu se pak dostali rodiče, máma to pak přehodila na tátu a pro mě už to pak bylo přirozené. Když jsem byl mladší, tak jsem to v Novém Městě nad Metují kombinoval s atletikou a k tomu ještě florbal. Běhání ale vždy převažovalo. Orientační běh mě svojí krásou uchvátil natolik, že jsem o tom ani nemusel moc přemýšlet, jakému sportu bych se chtěl věnovat nejvíc. Od začátku to bylo jasné.
Tomáši, nedílnou součástí orientačního běhu je práce s mapou. Musí mít na to člověk talent, nebo se to dá naučit?
Já sám nevím, protože jsem typ člověka, co už od dětství trávil čas s mapou. Když jsme jeli na dovolenou, tak jsem měl v ruce autoatlas, když jsme se vraceli ze závodů, tak jsem pořád koukal do mapy a bylo pro mě přirozené do nich koukat. Nemusely to být ani mapy na orientační běh. Nějaké cítění pro mapu vždycky musí být a ne každý to má. Když člověk začne s orientačním během od dětství, tak se to dá naučit. I reprezentanti v orientačním běhu se s mapou stále učí, jsou tam stále věci, na kterých je potřeba pracovat, aby nedocházelo k chybám. Čím dříve člověk začne, tím lépe se to naučí.
Jak velkou roli hrají zkušenosti?
Ne nadarmo se říká, že orientační běh je zkušenostní sport. Vidíme to i ve světové špičce, že se mezi ty nejlepší mohou dostat závodníci, kteří už nejsou nejmladší. Skvělou ukázkou je Daniel Hubmann ze Švýcarska, tomu je asi 39 let a v posledním roce na mistrovství Evropy v Maďarsku získal medaili na klasické trati. Jeho technická připravenost a to, jakým způsobem zvládne proběhnout trať, to není úplně jednoduché. Díky těm zkušenostem je schopný patřit stále mezi světovou špičku.
Kolik času můžete ztratit plánováním postupu na mapě a zpomalit v běhu? Asi nejde běžet naplno a u toho číst mapu.
Na to žádná příručka není, je to věc, jakou musí každý vycítit sám. Čtení mapy za běhu je trénovatelná věc pro neorientačního běžce by bylo překvapující, jakým způsobem je člověk schopný do mapy koukat a číst v ní, a to i v terénu. Je to jako běžet a číst noviny. Ty oči jsou trénovatelné a orientační běžec je schopný plné rychlosti stabilizovat ruku i oči.
Hodíte někdy takzvaně tygra?
Občas se s to v lese samozřejmě stane.
Co uděláte, když jste udělali chybu?
Když se člověk odchýlí od trasy, kudy chtěl běžet, tak pak mu to nebude souhlasit s tím, co je v mapě. Pak je zkrátka potřeba zastavit a vyřešit to.
Tomáši, ty pocházíš z Chocně, ale tvým dalším klubem je finský Kaleven Rasti. Proč zrovna finský klub?
Pro vrcholové orientační běžce je běžné, že mají nějaký oddíl ve Skandinávii. Tam je ten sport mnohonásobně známější než v Česku. Ve Švédsku a Finsku se každoročně běhají štafetové závody. Ve Švédsku je to Tiomilla, to je desetičlenný závod, který se běhá přes noc a ve Finsku je závod Yukolla, to jsou sedmičlenné štafety. Díky tomu mají místní kluby zájem na tom mít ve svém týmu i zahraniční závodníky, které mohou využít do prestižních štafet a bojovat o nejlepší výsledky.
Proč právě Skandinávie je Mekkou orientačního běhu?
Ty podmínky jsou tam pro ten sport úplně skvělé. Kdyby chtěl mít orientační běžec nějaké terény za barákem, tak to tam pro něj musí být to nejvíc, co může být. Proč tam ale měl orientační běh historicky své místo, to nedokážu říct.
Je rozdílné připravit se na závod ve Skandinávii a v nějaký jižanských zemích?
Ta příprava je hodně odlišná, což je na orientačním běhu hezké. Letos bude mistrovství světa ve Finsku, takže poslední tři měsíce se musím specificky připravovat na vrchol sezony. Ten terén bude obsahovat hodně bažin, hodně takového borůvčí, ta podložka je úplně jiná než v českém lese. Tam člověk běží na tvrdém podloží, skoro se to blíží atletice, ale ve Finsku poběží nejrychleji tempem 6:30 na kilometr. Do takového lesa člověk nemůže vběhnout, když by běhal v Česku a nebyl na to připravený. Je potřeba se dívat na to, kde ty závody budou, a podle toho uzpůsobit trénink.
Dostanete se na mapy a do míst, kde se bude konat světový anebo evropský šampionát, abyste to tam poznali?
Do terénů, kde se poběží závod na mistrovství, tam nemůžeme a je tam vyhlášené embargo. Spoléhá se na fair play. Je to třeba čtyři roky dopředu...
Ale kontrolovat se to nedá?
To ne, do lesa pravidelně chodí pořadatelé, kteří závod připravují. Asi i díky tomu, že orientační běh není na olympiádě a není v tom tolik peněž, tak to nemají závodníci zapotřebí, protože se z nich žádní milionáři díky případnému úspěchu nestanou. Je ale běžné, že běháme v lese, který sousedí s prostorem, kde pak budeme závodit.
To, že vám přijde ale do cesty nějaká zvěř anebo houbař, se stává, ne?
Stává se to. Člověk může přijít do styku se zajímavou zvěří, ale je to i v městských závodech, protože se město nemůže celé vyklidit, takže občas k nějakému malému kontaktu dojde.
Co bude vrcholem letošní sezony?
Bude opravdu plná. Máme tam Světové hry, které se konají jednou za čtyři roky, mistrovství světa ve Finsku v půlce července. Chtěl bych bojovat o medaili, protože ty poslední roky jsem zvládal bojovat s užší špičkou. Medaile pro mě není sice číslo jedna, ale spíš ten výkon. Pak to budou ty Světové hry v Číně a mistrovství Evropy v Belgii. Závodní kalendář bude hodně plný a času na regeneraci a trénink moc nebude.
Jak odpočíváš a kompenzuješ mentální zátěž?
V závodní sezoně je to náročné. Snažím se hodně spát a dobře jíst. Když to vezmu globálně, tak vždycky po sezoně hrozně rád vyrazím někam cestovat. V říjnu si mentálně odpočinu od tohoto dění a do nové sezony nastupuji s čistou hlavou.
A kam vedou tvé cesty?
Většinou to jsou nějaké exotické destinace, což se moc nelíbí doma, ale mě to hodně naplňuje cestovat tam, kam se moc lidí nevydává. Byl jsem v západní Africe, v Mauritánii, Senegalu. Byl jsem taky v Indii, tak uvidím, kam mě to zavede tento rok.
