Setrvávat v roli oběti nepřináší nic dobrého, popisuje rodinná koučka Robinson péči o vážně nemocné dítě
„Mají hodně společných prvků. Často to bývá pocit viny, pocity selhání i nedostatek energie,“ říká o rodičích tzv. skleněných dětí Tereza Robinson, rodinná koučka a zakladatelka organizace Srdcem Robinson. Pro Radiožurnál popisuje, proč vznikl její projekt Skleněné děti a čím pomáhá lidem, kteří o své dítě přišli.
Jak se zrodila organizace Srdcem Robinson?
V říjnu to budou čtyři roky, kdy se začal psát trošku jiný příběh v mé kariéře, v mé profesi. Na základě životní zkušenosti a našeho rodinného příběhu jsem se rozhodla podporovat rodiny s vážně nemocnými dětmi. A to byl ten velký impulz pro to založit organizaci Srdcem Robinson.
Základem koučingu je naslouchání. Máme tendence hodnotit a komentovat ostatní, ale respekt a otevřená mysl nám dává mnohem širší pole možností, jak se o druhém člověku něco dozvědět, říká rodinná koučka Tereza Robinson
Jak se vaše dcera Laura stala ambasadorkou Dne skleněných dětí? To ona chtěla, nebo jste jí to nařídila?
Ne, to jsem jí nenařídila. (směje se) My jsme spolu o tom tématu v poslední době hodně mluvily i v té souvislosti, že rodiče, kteří navštěvují naši organizaci, nejčastěji maminky, mluví o tom, jak se chovat k ostatním dětem v rodině. Takže to najednou bylo téma, které jsme spolu otevřely, kdy jsem se začala ptát, jaké to pro ni vlastně tenkrát bylo.
Zároveň máme několik skleněných dětí v podobě koučů, ale i jiných pracovníků v organizaci. Takže jsme to pojali trošku obecněji, v širším kontextu. Poslala jsem jim nějaké otázky, které mě zajímaly, včetně toho, že jsem je poslala Lauře. Ona mi odpověděla, a z toho vznikla její zpověď, která je dneska už na webu sklenenedeti.cz.
Jaké je být Ta druhá? Film nabízí neocenitelný vhled do citlivé rodinné situace
Číst článek
A tam jsem si říkala, že to je pro ni možná zajímavá příležitost být viděna a slyšena. Je taková velmi sociální, tak jsem jí to navrhla, a ona byla hrozně ráda a říkala: „Jo, mami, to je fajn a budu ráda ukazovat, že je nás tady dost, co prožíváme a o co bychom si mohly jako skleněné děti říct a co je pro nás důležité.“
A když Laura napsala tu zpověď, tak vy jako maminka jste z toho byla perplex?
Ano, doslova. Dvě hodiny po tom, co jsem si to přečetla, jsem nemohla mluvit. Přesto jsem věděla, že jí potřebuji poděkovat za ten text, čekala na moji reakci.
Ale když jsem přišla za ní do pokojíčku, řekla jsem jenom „děkuji“ a „přijdu později“. Tak koukala, „to je celé, co mi na to řekneš?“ Já říkám: „V tuto chvíli jo, protože to potřebuji nějak schroupat, potřebuji si s tím trošku pobýt.“
Lékařům v Brně se podařilo zachránit život těžce popáleného chlapce. Prodělal 22 operací
Číst článek
Bylo to pro mě těžké, protože se samozřejmě v té době, kdy se vám narodí vážně nemocné dítě nebo onemocní, snažíte dělat, co můžete. A měla jsem pocit, že jsme to zvládli. Přesto mě strašně bolelo v danou chvíli, že si ty šrámy nese.
Ale bylo pro mě důležité si říct, že na to má právo, že si to nemůžu brát zas tak osobně, že jsme v tom celou dobu spolu a nikdo nám nedal žádný mustr, jak v této situaci máme žít.
Takže si myslím, že i přesto, že si to nese tato úskalí a ona to nějakým způsobem vnímá, si stojím za tím, že jsme s manželem opravdu udělali, co jsme mohli.
„Je mi devět let a mám mámu jen pro sebe. Jsme na všechno dvě. Pak se narodí brácha. A všechno je najednou jinak. Vím, že nejsem sama. Skleněné děti jsou všude kolem nás — tiší pozorovatelé, kteří se učí žít ve stínu nemocného sourozence.“ Konec citátu vaší Laury. Jak se vám to poslouchá? Jste na ni pyšná?
Jsem na ni pyšná, zároveň mě to samozřejmě jako mámu bolí. Takže to má dvě roviny, ale ta hrdost asi převládá, protože si říkám, že to, že mě to nějakým způsobem zraňuje nebo se mě to dotýká, je asi úplně v pořádku. Bylo by divné, kdyby ne.
48:44
Mít děti už není norma ani povinnost. Rodičovství je jedním z mnoha životních cílů, míní sociolog
Číst článek
Ale jsem na ni hrdá, protože i přesto, že to neměla v životě jednoduché a v tom příběhu žije a žít bude, je otevřená, respektující a nějakým způsobem se s tím dokázala popasovat.
Byť to pro ni bylo samozřejmě bolestivé, protože jí bylo devět, když se ten vymodlený bratr narodil a domů se se mnou v tu první chvíli nevrátil. Bylo to náročné a smutné pro nás všechny.
Pocit viny a nedostatek energie
A když to otočíme, když k vám do organizace přijde rodič, který evidentně má trápení s tím, že musí víc než maximum energie vydávat na péči o jednoho, což se nakonec neblaze odrazí na tom druhém dítěti – mají tito rodiče něco společného na první pohled?
Ano, mají hodně společných prvků. Často to bývá pocit viny, pocity selhání i nedostatek energie. Tak to jsou takové tři klíčové věci, které je spojují nejčastěji.
4:25
Autismus je jen porucha mozku, neudělá z člověka trosku, zpívá 12letý Lukáš v hymně pro autisty
Číst článek
Ale samozřejmě téma nemocného dítěte a této zátěže otvírá spoustu dalších jiných témat. Time management v rodině, byť je to takové téma, nad kterým se někdo pousměje, ale je velmi důležité rozložit síly v rodině.
A potom jsou tam témata sebehodnoty, přijetí, naučit se pracovat s tím, co opravdu mám a co žiji.
Když vám osud začal dávat svého času jednu ránu za druhou, kolikrát jste se přistihla při tom, že jste si říkala „proč zrovna já“?
Pokaždé, když se něco odehrávalo. Takže když se narodil Ondra, tak jsem si říkala: „Proč? Za co?“ Když pak jsme procházeli perinatální ztrátou, tak taky: „Proč zase my, komu jsme co udělali?“
To je asi přirozená reakce.
Je přirozená, ale zase v té oběti není dobré setrvávat dlouho, protože to nepřináší pak nic dobrého.
4:13
‚Ani zdravé dítě by takový stres nevydrželo.‘ Válka na Ukrajině silně doléhá na děti, potřebují zvláštní péči
Číst článek
Tam mířím – jak se z toho vymanit?
Samozřejmě je dobré požádat někoho o pomoc, ať už jsou to terapeutické služby, koučovací služby nebo se někde poptat třeba i v rámci komunity, kde jsou rodiče, kteří zažívají něco podobného, sdružovat se, předávat si zkušenosti, říct si o pomoc. To je určitě to klíčové.
A zároveň tam možná nejde ani o přijetí jako takové, ale spíš se s tím naučit žít, protože nikdy nechcete přijmout to, že máte nemocné děti nebo že o nějaké přijdete. To prostě nechcete přijmout, ale je dobré se s tím naučit žít.
