Na Utøyi byly děti z celého Norska. Každý v zemi zná někoho, koho události 22. července zasáhly
Když před libovolným Norem zmíníte 22. červenec, řekne vám téměř s jistotou, co dělal v momentě, kdy se o útocích dozvěděl. Letního tábora na ostrově Utøya se účastnilo téměř 600 mladých lidí. Také v osloské vládní čtvrti pracovalo v době exploze několik set státních zaměstnanců. Ti všichni si z útoků odnesli celoživotní trauma. Podle jednoho z výzkumů každý třetí obyvatel Norska osobně zná někoho, koho události toho dne přímo zasáhly.
Bodil Haugová, nynější dětská ombudsmanka v okrese Viken, kam Oslo spadá, byla v době útoků ředitelkou jedné z tamních škol. Měla zrovna dovolenou, kterou trávila s rodinou na chatě. Tu musela přerušit a uzavřenou školu znovu otevřít.
Co je s teroristou, který vraždil v centru Osla a na ostrově Utøya, dnes? Poslechněte si poslední díl podcastové série Přežít: Utøya a Oslo
„Pracovala jsem jako ředitelka školy. Samozřejmě jsem o táboře na Utøyi věděla a zajímalo mě, co se stalo s mými studenty. Víkend jsem ještě zůstala na chatě, ale v pondělí jsem už musela otevřít školu pro ostatní žáky. S kolegy jsme tedy školu otevřeli a zřídili jsme kondolenční knihu. Lidé mohli přijít a napsat tam svá jména a vzkazy a držet minutu ticha,“ popisuje Bodil Haugová.
„Nenávist jsme potom nahradili láskou. Tohle sdělení se neslo celým národem díky pochodům růží. Jako národ nás to tehdy stmelilo. Ale myslím, že to netrvalo dlouho. Je to bolest na duši národa, která se stále úplně nezahojila. Ještě se s ní musíme vyrovnat,“ dodává Haugová.
Na to, zda útoky změnily norskou společnost, se jdu na Osloskou univerzitu zeptat také profesora Toreho Bjorga, vedoucího tamního Centra pro výzkum extremismu, které vzniklo právě v reakci na útoky z 22. července.
Jak útoky změnily společnost?
„Zase tolik toho nezměnily, ale co cítíme všichni velmi konkrétně, jsou bezpečností kontroly na veřejných místech. Byli jsme poměrně otevřená společnost, ale teď jsme pod dohledem. Všechny veřejné budovy, včetně třeba univerzit, hlídají, kdo je navštěvuje,“ vyjmenovává Tore Bjorg.
‚Nemůžeš to vymazat. Můj motor byl, jak to přetavit v něco dobrého.‘ Bjorn se z oběti stal expertem na teror
Číst článek
„Prostě jsme si uvědomili, že jsme zranitelní. Ale pro většinu obyvatel se toho zase tolik nezměnilo. Nicméně asi třetina Norů zná někoho, koho útoky přímo zasáhly. Já osobně znám matku, která ztratila dceru, a znám i další přeživší, kteří byli velmi vážně zraněni. Na Utøyi byly děti z celého Norska. Každá oblast někoho ztratila,“ podotýká Bjorg.
Zajímá mě, co je s Utøyou dnes. Zaujalo mě, že se na něm znovu pořádají letní tábory a workshopy pro středoškoláky a další mladé lidi. Na jeden takový několikadenní workshop se jedu podívat.
A zatímco čekám na motorový člun, přehrávám si v hlavě včerejší setkání s Ingrid Aspelundovou z Evropského Wergeland centra sídlícího v Oslu. Ingrid má na starosti i vzdělávací aktivity na ostrově Utøya.
„Bylo pro nás důležité, aby se na Utøyu vrátil život. Abychom ji přebudovali na místo, kde se budou mladí lidé vzdělávat a podílet se na veřejném dění. Utøya je nádherné místo a po 22. červenci jsme hledali cestu, jak připomínat události toho dne, ale jak se zároveň dívat do budoucnosti,“ říká Ingrid Aspelund.
„V roce 2015 se mládež Strany práce rozhodla zas na Utøyi uspořádat letní tábor. A pak se přidaly i další organizace. Někdy máme pocit, že tam musíme mluvit tiše a zachovat pietu. Tohle rozhodně platí třeba pro památník. Pak ale můžete jít třeba na fotbalové hřiště a zahrát si fotbal. Nebo si jít zaplavat. Takže to zůstává v rovnováze,“ domnívá se Aspelund.
Jak nezapomenout?
„Když připomínáme 22. červenec, tak zdůrazňujeme, že útoky způsobila nenávist. Proto musíme mluvit o demokracii a občanství. Školy tohle ale nedělají, učí o humanitních vědách, ale ne o naší roli v rozvoji demokratické kultury. Tady se o ní snažíme mluvit: co ji tvoří, jaké hodnoty, jaké postoje. A to musíme stále připomínat, aby se události 22. července neopakovaly,“ upozorňuje lektor Marius Thoresen.
‚Deprese je tu pořád. Je to dost práce.‘ Cecilia přežila Utøyu, její kamarádka ne. Trauma má i maminka
Číst článek
„Terorista z 22. července se třeba cítil osamělý, vyloučený ze společnosti. Lidi jsou ale bytosti společenské, takže ostatní potřebujeme. Bohužel, on si ale cestu ven ze svých pocitů našel přes internet. Musíme se o tom ale naučit mluvit, i když to není snadné. Tady na Utøyi se o to snažíme. Neznamená to, že každý si může říkat, co chce. Ale měli bychom vědět, proč to chce říct. Měli bychom myslet i na to, koho taková slova mohou zasáhnout,“ zmiňuje Thoresen.
Nejmladší generace i učitele vzdělává i Centrum 22. července, které vzniklo s cílem připomínat události toho dne a jejich dopady. Krom vzdělávání nabízí také velmi sugestivní muzejní expozici.
O jeho služby je takový zájem, že nedokáže uspokojit zájem škol. Jen v minulém roce jeho kurzy prošlo na 11 tisíc studentů a učitelů. Ptám se proto šéfky lektorů Stine Furanové, jak s účastníky centra pracují.
„Naše metoda spočívá v dialogu. Naši žáci by měli cítit, že je v konverzaci vítáme stejně jako někoho, kdo to pamatuje. Snažíme se je povzbudit, aby si historii 22. července tak trochu přivlastnili, ale taky aby přemýšleli nad podobnostmi se současností. A co to má společného s nimi,“ předjímá Stine Furanová.
„Převyprávět fakta by bylo příliš snadné, musíte o tom mluvit podrobně. Je důležité, aby se tohle dozvěděli. Aby zkrátka rozpoznali nenávist a radikalizaci. A že je to vždycky stejné: nenávist zasahuje ostatní lidi,“ zdůrazňuje Furanová.
Byli na Utøyi a v Oslu. V podcastové sérii Přežít mluví ti, kterým teror změnil život, o útoku i o tom potom
Číst článek
Celospolečenské trauma, na nějž Centrum 22. července reaguje, však není jediné, které občany Norska trápí. Útoky zasáhly stovky lidí přímo a s jejich následky se dodnes vyrovnávají. Přeživším a pozůstalým se věnuje po útocích zřízená podpůrná skupina, která má více než 1800 členů. Působí po celé zemi a aktuálně ji vede Gro Lindstad.
„Nejdůležitějším úkolem podpůrných skupin bylo společné truchlení. Zpočátku taky příprava na soud, který se blížil. A pak taky všechny praktické a logistické věci spojené s pohřby, právníky a peněžními kompenzacemi. Nic z toho předtím nefungovalo, protože podobné útoky se dosud nestaly. Nebylo to jen o tom, že seděli v kruhu, drželi se za ruce a brečeli,“ vzpomíná Gro Lindstad.
„Byla to skupina lidí, co se dobře poznala, protože sdílí něco velmi ojedinělého. Takže se mezi nimi vytvořilo pouto, ale zároveň se spolu baví, smějí, chodí na jídlo. Navzájem v sobě mají někoho, kdo jim rozumí,“ popisuje Gro Lindstad
Jaká byla podpora společnosti?
„Ne každému se prostě dostalo pomoci, kterou by si zasloužil. Navíc podpora byla jen na určitou dobu. A někdo třeba ze začátku pomoc vůbec nepotřeboval. Sama jsem první dva tři roky příliš pomoc nechtěla. Když jsem ji ale potřebovala později, tak už nebyla. Traumatu a psychickým zraněním nemůžete prostě říct, propásli jste svou šanci. Musíte na ně být připraveni neustále,“ apeluje Stine Furanová.
‚Nemohla jsem spát, tak jsem pracovala. Dokud jsem se nezhroutila.‘ Nille pracovala ve vládní čtvrti v Oslu
Číst článek
Polovina rodičů se s traumatem a jeho následky potýká ještě dnes. Jiný výzkum z dílny Norského centra pro studium násilí a traumatu odhalil, že zatímco se bezprostředně po útoky se zdravotními následky potýkalo 12 procent přeživších, s odstupem osmi let se to týkalo 33 procent přeživších.
„Rodiče přeživších projevovali sílu spoustu let, dokud s nimi děti bydlely. Když ale odešly třeba na univerzitu nebo uzavřely manželství a rodiče se už o ně nemuseli starat, mohli si oddychnout, tak teprve teď je zasáhl zármutek, s několikaletým zpožděním. Jedna matka mi řekla, že její doktor nechápe, že potřebuje chodit na fyzioterapii kvůli událostem z 22. července 2011. Furt je to v mém těle,“ vysvětluje Gro Lindstad.
Jméno?
Po útocích si norská společnost musela odpovědět ještě na jednu poměrně zásadní otázku: Jak se postavit k samotnému pachateli. Mluvit o něm? Nebo na něj spíš neupozorňovat? Soud jej odsoudil k maximálnímu trestu jednadvaceti let za mřížemi s možností prodloužení, pokud zůstane nebezpečný pro společnost.
Žalobce obvinil muže, který na facebooku schvaloval breivikův terorismus. Hrozí mu až 15 let vězení
Číst článek
Už minulý rok, když jsem zemi navštívil poprvé, mě zaujalo, že řada Norů útočníkovo jméno nevyslovuje. Zeptal jsem se na to dětské ombudsmanky Bodil Haugové.
„Jeho přáním bylo zůstat slavný na věky věků. Takže říkám, muž, který to provedl. Nebo jen iniciály jeho jména,“ podotýká Bodil Haugová.
Při diskusi s lektorem workshopů na ostrově Utøya Mariusem Thoresenem však narážíme na nový trend, který se mezi žáky a studenty v souvislosti s jménem pachatele objevuje.
„Stává se, že někdo mladý nazve teroristu jeho křestním jménem: Andres. Debatujeme o tom. Chápeme, že je stále člověk, to je důležité. Ale neměli bychom z něho dělat našeho kamaráda. A křestním jménem většinou říkáme našim blízkým. Myslím, že tomu bychom se měli vyhnout. Tenhle člověk provedl příšerné věci, a tak mu máme říkat plným jménem: Anders Behring Breivik. Nebo klidně terorista Anders Behring Breivik, ale ne jen Andres,“ zmiňuje Marius Thoresen.
‚Odpudivý a arogantní‘
„Trest si odpykává na samotce, stýká se jen s dozorci. Celkem byl ve třech věznicích. Zaměstnanci věznice s ním mají náročnou práci. Je odpudivý a arogantní. Společnost a vláda ukázaly, že se s ním bude zacházet podle pravidel. Ano, zachází se s ním speciálně, ale to protože on prostě je zvláštní trestanec,“ soudí Tore Bjorg.
V Norsku odhalili památník obětem útoku na ostrově Utöya, solidaritu Norů znázorňuje tisíc železných růží
Číst článek
Anders Breivik norskou společnost současně staví před řadu etických otázek, v níž se odrážejí hluboce zakořeněné principy demokracie.
„Jsem hrdá na to, že u soudu mohl říct své názory. A že dostal stejná právo jako další trestanci, i když se asi nikdy nedostane ven. Myslím, že je zajímavé mluvit o etické stránce. Studuje právo. Je správné mu dopřát takové vzdělání? Proč by měl mít jiná práva než ostatní? Kdo ale bude opravovat jeho práce? Může takový člověk říct, že to nechce dělat?“ ptá se ombudsmanka pro děti a mládež Bodil Haugová.
„Lidé ho samozřejmě nesnáší. Myslím, že je dobře, že zřejmě zůstane ve vězení do konce života. Dlouho by venku nepřežil. Někdo by se určitě rád stal hrdinou, kdyby ho zabil. Samozřejmě pár lidí napravo ho obdivuje, ale nikdo to nepřizná. Lidé ho nenávidí a nemyslím si, že tu je velká vůle mu odpustit,“ domnívá se Tore Bjorg.
