Komunikovat přímo, pečovat o traumatizované a neglorifikovat střelce. Ředitelka z USA radí s postupem
„U nás se tohle nemůže stát.“ Čtvrtek 21. prosince tuto realitu proměnil. „Většinou jsou lidi na začátku v šoku. Někteří o tom nechtějí mluvit a mohou se k tomu chtít vrátit až po čase, protože někdy to hned prostě nejde,“ popisuje pro iROZHLAS.cz Suzy Ortová. Pracuje jako ředitelka střední školy v New Yorku, kde se pravidelně připravují na možný útok střelce.
Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy zemřelo 14 lidí, mrtvý je i útočník, který spáchal sebevraždu, zabil i svého otce. Česko prožívá dosud nepoznanou bolest, která přišla po masové střelbě na škole.
Naproti tomu například ve Spojených státech se tyto incidenty stávají až příliš často. Nevadská univerzita v Las Vegas, texaská škola v Uvalde nebo základní škola Sandy Hook v Newtownu jsou jen některé z nich, patří ale k těm nejtragičtějším co do počtu obětí.
Nejtěžší chvíle. Psycholog popisuje, jak vypadá krizová pomoc po střelbě v Praze
Číst článek
Američané se na možný útok střelce nejen na škole připravují, trénují, aby dokázali co nejrychleji zareagovat a měli osvojené mechanismy, aby byli připravení nejen na okamžik útoku, ale především na jeho následky.
„Hlavně se snažíme soustředit na ty lidi, kteří to zažili, a mluvit s těmi, kteří byli zraněni. Aby se děti cítily bezpečně ve škole, aby se jim dostalo podpory,“ říká ředitelka newyorské školy Ortová. Upozorňuje současně na praxi nezveřejňování jména a identity pachatele, který touží získat pozornost svým hrůzným činem. „Soustředíme se více na oběti, ne na toho člověka, který to způsobil,“ uvádí pro iROZHLAS.cz.
Práce s traumatem
Po útoku se několik dní nechodí do školy. Ortová zmiňuje, že následně jsou pro studenty k dispozici psychologové, kteří je vyslechnou, mají-li zájem. Tato pomoc není dostupná jen den nebo dva, ale jde o dlouhodobý proces. Ne každý, koho se události kolem střelby dotkly, dokáže o svých pocitech hned mluvit.
„Není to jenom o dni potom a pak se na to zapomene. Děti potřebují pocit, že mohou s někým mluvit o tom, že je to traumatické, potřebují dlouhodobou podporu,“ zdůrazňuje ředitelka z New Yorku.
Bezprostředně po útoku nebo podobné traumatizující události nabízí pomoc velký počet osob, podle Ortové je ale nutné, aby měly oběti kolem sebe oporu i v delším časovém horizontu, aby mohly svůj zážitek pořádně zpracovat.
Americké školy postupují podle specifického protokolu. Například první týden po útoku jsou studentům k dispozici psychologové, konzultanti i speciálně proškolení pedagogové. „Ze školních peněz platím navíc psycholožku, která dochází na částečný úvazek, ale je úplně skvělá, během těch tří dnů v týdnu poskytuje klinickou práci. To je, myslím, strašně důležité,“ říká Ortová.
Američané urputně hájí právo držení zbraně. Postoj nemění ani po vzrůstajícím počtu útoků na školách
Číst článek
Nácvik nebezpečí
Dvanáctkrát do roka absolvují v newyorské střední škole nácvik na možné nebezpečí. Vedení školy musí mít neustále aktuální podklady, jejich připravenost musí úřadům doložit během prvních dvou dnů nového školního roku. Jde o konkrétní scénáře a postupy: jak identifikovat střelce, kam se schovat, co dělat preventivně.
„Postupy se mění. Třeba jsme deset let dělali to, že jsme zakrývali okna ve třídách a děti se krčily vzadu v místnosti a čekaly na pokyn, že je vzduch čistý a mohou vylézt. Ale teď jsme dostali instrukce, že okna nemáme zakrývat, protože to střelci napoví, že tam někdo je. Máme být potichu, v žádném případě neotevírat dveře a čekat,“ popisuje ředitelka.
Změnila se také způsob, jakým se ve škole oznamuje přítomost útočníka. Dřív ve škole říkali heslo, které znali pouze učitelé a které bylo nenápadné. Teď se však o nebezpečí hovoří otevřeně.
Když se školním rozhlasem vyhlásí nácvik postupu při útoku střelce, dvakrát se zřetelně oznámí, že jde opravdu jen o trénink, a vyhlásí se, zda jde o útočníka v budově, nebo venku. „Neříká se přesně, co se děje, jde pouze o výzvu k poslouchání instrukcí,“ doplňuje Ortová.
