Igor ve válce bojovat nechtěl, ale na Ukrajinu stejně musel. Měl pod sebou třicetičlennou jednotku v rámci ruské armády. „Bylo to těžké, protože máte svůj oddíl a očekává se, že budete motivovat lidi k boji, ale váš postoj je opačný,“ popisuje Igor v exkluzivním rozhovoru začátek války na Ukrajině. Server iROZHLAS.cz jeho identitu zná, ale respektuje jeho přání zůstat v anonymitě.

Arménie/Praha 6:20 20. října 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Co jste dělal, než začala válka na Ukrajině 24. února 2022?
Před válkou jsem studoval na univerzitě. Paralelně jsem studoval civilní a vojenský obor. (V Rusku fungují při civilních univerzitách tzv. centra vojenského vzdělávání, která slouží k přípravě důstojníků – pozn. red.) Po konci studia jsme pak měli podepsat smlouvu na tři roky s ministerstvem obrany. Smlouvu jsem podepsal ještě v roce 2020 a začal jsem sloužit v armádě. 

Do ruské armády jste se tedy dostal přes běžnou smlouvu?
Ano, nevěděl jsem přesně, co chci dělat, a říkali mi, že v armádě neplatí špatně a že tam dostanete sociální benefity. 

Jak rychle jste se po 24. únoru 2022 dostal na frontu?
24. února jsem ještě na frontu nejel, ale poslali mě k jednotce u rusko-ukrajinské hranice ve Voroněžské oblasti. Tam jsme chystali munici a posílali ji na frontu. Takto jsem byl nasazený od konce podzimu do konce léta. Měl jsem pod sebou třicet lidí. Naším úkolem bylo nakládat a vykládat munici. 

Později, když docházelo k rotaci, zavolal mi velitel, který se přímo účastnil bojů na Ukrajině, a řekl mi, že už to stačilo. Řekl mi: „Pojď za námi, budeš bojovat.“ Tehdy jsem sepsal odmítnutí. Jel jsem do tábora, kde byla moje jednotka, a tam jsem sepsal, že se nechci účastnit války proti Ukrajině. Pak jsem jel za svou jednotkou а sepsal hlášení, že dávám výpověď. Měl jsem známé, kterým se to povedlo, takže jsem si myslel, že to ještě stihnu. 

Jenže ono trvá dost dlouho, než vám výpověď podepíšou, obzvlášť když jste důstojník. Ať to zdržení bylo úmyslné, nebo ne, 21. září začala mobilizace a mě pak pod pohrůžkou trestního stíhání poslali na Ukrajinu. 

Kam vás poslali a jakou jste měl hodnost?
V armádě jsem měl na starosti organizaci a komunikaci. Nepracoval jsem výslovně na frontové linii. Nebojoval jsem. Moje jednotka měla na starosti organizaci rozvědky a komunikaci.

Působili jsme na východní Ukrajině. Snažil jsem se ze všech sil vyhnout boji. Úplně na začátku jsem veliteli oznámil svůj postoj, že nebudu bojovat. Za to vůči mně směřovaly určité sankce. Tlačili na mě. 

Řekl jsem jim, že mým úkolem je komunikace a vypracování dokumentace, že to jsou úkoly, které budu plnit. Do boje ale nepůjdu. 

Jak na to reagovali?
Bylo to dost těžké, protože se u mé pozice předpokládá, že budete pracovat v přední linii. To jsem ale odmítl, stejně jako jsem odmítl vojenská vyznamenání. 

Bylo to těžké, protože máte svůj oddíl a očekává se, že budete motivovat lidi k boji, ale váš postoj je opačný. Musel jsem se vyhýbat různým motivačním proslovům.

Co vám říkali o samotné válce? Jaký měl být deklarovaný cíl invaze?
Víte, dokonce ani teď nedokážu přesně říct, jaké byly reálné cíle. Nemluvili s námi o žádném globálním plánu této války. Jen nám třeba nařídili dobýt nebo bránit nějakou linii. Stála za tím představa, že voják mé hodnosti by více vědět neměl. Prostě jsem plnil své úkoly a na ty se soustředil. 

Já přitom věděl, že cíle této války, pokud vycházíte ze slov naší vlády, byly nejasné. Okamžitě jsem chápal, že je to zločinná válka. Nechtěl jsem se jí účastnit, protože jsem chápal, že hlavním cílem je obsazení celé Ukrajiny. Jenže to se nám na začátku nepovedlo, takže se cíle neustále měnily. 

Říkali vám, že na Ukrajině vládnou nacisté?
Ano, každý den nám říkali, že na Ukrajině jsou nacisté. Byla tam velmi silná propaganda, protože když vás už nasadí v boji, tak se odlišný názor nepřipouští. Pokud přemýšlíte jinak, tak jste pro vedení divný a můžete očekávat nějakou sankci. 

Snažili se mě zlomit. Bylo to pro mě obtížné, protože lidí, kteří by přemýšleli jako já, bylo málo a nedávali své názory otevřeně najevo.

Jak na vaše názory reagovali ostatní vojáci z vaší jednotky?
Je třeba říci, že jsem byl důstojník a to, o čem jsme mezi sebou mluvili, zůstávalo mezi důstojníky. Velitel mě sice seřval, ale před mými podřízenými o tom nemluvil. A já jsem o tom s nikým nemluvil, protože jsem v tom neviděl žádný smysl. Uvědomoval jsem si, že mají hlavu nacpanou tím, že proti nám stojí nepřítel, fašisté, nacisté a tak dále.

Co vás vedlo k přesvědčení, že nemá žádný smysl bojovat v této válce?
Zaprvé to, že Ukrajinu napadlo Rusko, ačkoliv Ukrajina má svou suverenitu, mají svobodu a mohou si myslet, co chtějí. I kdyby tam nacisty měli, tak je to jejich věc.

Nám říkali, že nás Ukrajina napadla jako první, ale to vůbec nedává smysl. To by bylo z jejich strany naprosto neracionální. Věděl jsem, že jim naši politici chtěli sebrat velký kus území, ne-li celou Ukrajinu.

Kdy jste rozhodl, že už to dál nejde a musíte odejít?
Abych řekl pravdu, tak jsem svůj útěk plánoval od samého začátku. Vůbec jsem na Ukrajinu nechtěl. Ještě před naším odjezdem jsem s jedním kolegou přemýšlel, jak utéct.

Viděli jsme ve zprávách, že hodně lidí zadrželi na hraničních přechodech, a pochopili jsme, že takto to nepůjde. Neznali jsme tehdy organizace jako Go by the Forest (organizace pomáhající ruským dezertérům – pozn. red). Myslel jsem si, že když jako důstojník nezákonně překročím hranici, tak kvůli tomu určitě skončím ve vězení.

Na internetu jsem si hledal, jaké mám možnosti, zda třeba neutéct někam hlouběji do Ruska, do tajgy nebo tak. Tehdy jsem narazil na organizaci Go by the Forest a oni mi pak už pomohli dostat se do Arménie. 

Teď jste tedy v Arménii?
Ano, jsem v Arménii. 

Můžete nějak konkrétněji popsat, jak váš útěk probíhal?
Existují trasy, které nebudu odhalovat.

Dezertoval, ani rodině o tom neřekl. Jak se prchá z Putinovy armády?

Číst článek

Jak si to můžeme představit? Sebral jste se uprostřed noci a opustil svou jednotku?
Ne, ale byl jsem dost nervózní. Nakonec to bylo jednodušší, než jsem čekal. Když mi na začátku září dali dovolenou, věděl jsem, že člověk může zkusit odjet pryč, protože máte volno a nikdo vás nehledá. V tu chvíli jsem si prostě sbalil věci a vydal se po trase, kterou mi doporučili lidé z Go by the Forest. Tak jsem se dostal do Arménie.

Samozřejmě jsem měl strach, protože jsem si uvědomoval, že mi v Rusku zůstávají příbuzní a že jim nemohu nijak pomoci a že oni nemohou pomoci mně. A také jsem věděl, že je nemůžu kontaktovat, ani se vrátit zpátky. Člověk si uvědomí, že není cesty zpět, možná na desítky let, možná do konce života. Bylo to psychicky dost náročné.

Jste v kontaktu s někým z Ruska?
Udržuji kontakt jen se svou matkou pomocí šifrované komunikace. 

Jak se staví vaše matka k rozhodnutí utéct? Rozumí tomu?
Mám štěstí v tom, že moje matka podporuje mé politické názory. Ona sama je teď v nebezpečné situaci. Dříve totiž chodila na demonstrace a mám o ni trochu obavy. Bojím se, že na ní v nějakou chvíli začnou tlačit státní orgány. Jinými slovy, ona mě v mém rozhodnutí podpořila a za to jí patří velký dík. 

Čelila vaše rodina poté, co jste utekl, nějakým represím?
Zatím díky bohu ne, ale moje dovolená nedávno skončila a matka mi říkala, že jí začali volat velitelé. Prý jí říkali, že její syn dezertoval a že ho hledají. Nevím, v jaké fázi to momentálně je.

Zdálo se vám někdy během vašeho pobytu v Arménii, že vás někdo sleduje nebo vám odposlouchává telefon?
Ano, mám pocit, že mě někdo sleduje. Začalo to, když jsem poprvé začal vycházet na ulici. Uvědomuju si, že mě můžou pronásledovat. Stále se mě ten pocit drží, snažím se nějak rozptýlit, třeba tím, že jsem si našel práci.

Teď nemám žádný status. Nemůžu se vrátit a tady se stále ještě potřebuji usadit nebo se snažit získat status uprchlíka v jedné ze zemí EU. Teď jsem v situaci, kdy mě mohou možná i zadržet a poslat zpátky. Nevím, nakolik je to možné, jak fungují naše tajné služby. Slyšel jsem ale, že se to v principu může stát. 

Stále se tedy necítíte bezpečně.
Už se mi trochu ulevilo. Občas mě ale přepadne strach, že se to může stát, že by mě mohli vydat Rusku a poslat zpět. Ochránci lidských práv, se kterými jsem tady v Arménii v kontaktu, říkali, že zatím nedošlo k tomu, že by někoho vraceli zpět. Ale stalo se, že místní úřady zadržely lidi, kteří utekli.

Rusko kvůli Ukrajině omezilo své síly v Karabachu a Ázerbájdžán chce prosadit své zájmy, říká odborník

Číst článek

Jaký je vztah Arménů k lidem, kteří utekli z Ruska? Jak je tato země přijímá?
Na pozadí událostí, které se odehrávaly, se ten vztah k Rusům trochu změnil. Já osobně jsem se nijak veřejně neprojevoval. Ví o mně jen malý okruh lidí, vedle kterých žiji a před kterými jsem to nedokázal utajit. Většina z nich jsou Rusové.

S Armény jsem v kontaktu, jen když někam vyrazím. Ještě jsem s nimi například nepracoval. Takže nemůžu zhodnotit jejich vztah k lidem jako já. Myslím, že obecně se tu ale k Rusům chovají dobře. 

Teď se tedy pohybujete hlavně mezi Rusy.
Ano, v ruské diaspoře je to tu lehčí, protože když neznáte místní jazyk, tak je tu velmi těžké najít práci. 

Mluvil jste o tom, že se změnil vztah k Rusům. Myslel jste tím události v Náhorním Karabachu?
Ano, myslel jsem to, co se stalo v Náhorním Karabachu a reakci Ruska, tedy to, že nezareagovalo. V tomto smyslu dokážu Armény pochopit. Ruská vláda udělala chybu.

Anna Košlerová, Kirill Ščeblykin Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít