Konec řezníka z Teheránu. Írán po záhadné smrti Raísího začne hledat nástupce nejvyššího vůdce

Praha 22. května 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

19. května se třiašedesátiletý Ebrahím Raísí, íránský prezident, vracel ze slavnostního otevření přehrady a v horách u hranic s Ázerbájdžánem jeho vrtulník spadl. Letěl helikoptérou spolu s ministrem zahraničí a patrně došlo k nějaké nehodě, k nárazu do hor, do skály. Stále nevíme, co se přesně stalo, nebo už jsou nějaké bližší detaily o časové ose a o tom, co se odehrálo?

Pravděpodobně ještě nevíme mnoho a uvidíme, kolik toho ještě budeme vědět, respektive co režim bude ochoten pustit, protože je otázkou, jak bude probíhat vyšetřování. Pokud bude probíhat, tak bude pod rouškou režimní kontroly, takže těžko říct, co všechno půjde ven. Režim mezi sebou si ty věci bude nějakým způsobem komunikovat, ale nevíme, co pustí navenek. O havárii momentálně nevíme mnoho, ale pracuje se s několika scénáři. Mluví se o nehodě, respektive o technické závadě, také se mluví o pochybení pilota a chvíli se mluvilo o nějakých konspiračních teoriích nebo cizím zavinění. Údaje, které máme, a o kterých informují i samotná íránská média, což je důležité, mluví o kombinaci technické závady a lidské chyby a třeba i počasí.

Jak jsem se dočetl, pršelo, byla velká mlha, nebylo vidět skoro na krok.
Na jedné straně stála helikoptéra Bell 212 z roku 1968, který se dostal do Íránu ještě, když vládl šáh a když Íránci byli ještě vyzbrojováni Spojenými státy, které byly jejich hlavní spojenec na Blízkém východě. Helikoptéra byla stará a neměla vybavení, aby mohla v takových podmínkách vůbec letět. Rozhodnutí, aby letěli v takovém počasí, je další lidská chyba, ale je otázka, co všechno v tom hrálo roli. Ale souhra těchto okolností pravděpodobně vedla k tomuto konci. 

Zatím je to ale záhada, respektive nemáme oficiální potvrzení žádné z verzí. Ze státních médiích přišly informace, že to asi byla technická závada na velmi starém vrtulníku, ale stoprocentně to z nějakého nezávislého vyšetřování v tuto chvíli nevíme. V redakci jsme sledovali živě v televizi, jak nejdřív přicházely informace o tom, že bylo jenom tvrdé přistání, že mohlo dojít k nehodě, ale ještě jsme nevěděli, jak na tom čelní představitelé Íránu jsou. Pak v pondělí, když už zprávy nebyly tak zmatečné, přišly zprávy, že íránský ministr zahraničí i prezident jsou patrně po smrti. Je cizí zavinění v tuto chvíli úplně vyloučené?
Dosud to nemůžeme vyloučit stoprocentně, ale velmi pravděpodobně tuto možnost lze vyloučit. Krásným lakmusovým papírkem jsou státní íránská média, která od začátku držela linii, že se stala nehoda, jejich rétorika byla spojená zejména s počasím, případně také s technikou. Technika je problematická záležitost, protože jak je možné, že letěl tak starým vrtulníkem prezident země, která se sama do jisté míry stylizuje do role někoho, kdo se snaží o pokrok a vývoj technologií? Část íránských médií, která jsou spojená s islámskými revolučními gardami a dalšími jestřábími kruhy režimu, se snažila hledat jiné linky, ale nenašla je. Například se hledalo, jak izraelská média informovala o nehodě, a v těchto textech se hledaly indicie o tom, jestli Izrael v tom byl nějak zapojený. Ale byla to jenom část médií. Kdyby to bylo rozšířené nebo tam bylo větší podezření, tak by informování bylo v tomto ohledu robustnější. Velká část státních médií se pořád držela, možná překvapivě, spíše verze nehody, ať už kvůli počasí, nebo technické závadě. To je na tom zajímavé. 

Mohl někdo mít zájem na tom, aby Ebrahím Raísí zemřel? Jak moc populární, nebo nepopulární prezident to byl?
Je nutné oddělit popularitu od zájmu. Je možné, že by někdo zvenčí nebo třeba z opozice měl zájem na tom, aby Ebrahím Raísí zemřel, ale velmi pravděpodobně by se k němu vůbec nedostal. Nepochybně hraje roli, jaké mocenské nastavení panuje uvnitř režimu a kdo by případně mohl mít zájem na Raísího smrti v rámci různých frakcí. Íránský režim je velmi komplikovaný konstrukt, který různě spojuje a vyvažuje jednotlivá mocenská centra. 

Politolog Josef Kraus říká, že íránská politika je hodně o neformálních vazbách, zákulisních intrikách a mocenském vyvažování jednotlivých táborů, často reprezentovaných rodinnými klany. 
To je krásné shrnutí. Írán je institucionální záležitost rámovaná ústavou, to je důležité, a režim na ústavu do jisté míry hledí. Ani ne tak proto, že by ji dodržoval z hlediska lidských práv nebo z demokratického přesvědčení, to vůbec ne, ale právě proto, že mocenská centra se musí vyvažovat a musí fungovat společně, tak udržují status quo. Íránská ústava se zkoumá i z hlediska toho, že funguje jako formální dokument, který stabilizuje mechaniku moci, ale za tím se koná spousta neformálních vazeb, intrik a různých dalších událostí, které režim posouvají dál. 

Raísího cesta k moci

Jakým intrikářem byl Raísí, když se vrátíme zpátky k postavě prezidenta? 
Nevím, jestli byl vyloženě intrikář, ale nepochybně také hrál v zákulisí. S režimem vyrostl, je s ním spjat, je to takový, troufl bych si říct, aparátčík, protože s režimem spojil svůj život. Narodil v roce 1960, v roce 1979 již vypukla islámská revoluce, takže Raísí se do ní ve svých devatenácti letech zapojil, a to tak, že se stal zástupcem státu v rámci revolučních soudů, později prokurátorem a tak dále. Tímto způsobem postupoval mechanikou soudní moci a získával vliv. 

Proč se mu přezdívalo „řezník z Teheránu“?
To je spjaté především s rokem 1988, kdy vrcholila irácko-íránská válka, zároveň režim mezitím naplnil věznice vězni, včetně těch politických. Věznice přetékaly tím, jak režim využil záminky války, nouzového stavu k tomu, aby potlačil opozici. Íránská revoluce z roku 1979 nebyla původně úplně islámskou revolucí, ale postupem času se islámským proudům okolo ajatolláha Chomejního podařilo získat moc a konsolidovat ji. Válka jim nahrála do karet v momentě, kdy se postupně mohli zbavit svých oponentů. A právě rok 1988 je spjat s tím, že Ebrahím Raísí byl součástí jedné z takzvaných popravčích komisí v tom smyslu, že vydával ve velkém rozsudky smrti. Existují různá čísla, ale mluví se o čtyřech až pěti tisících rozsudcích smrti, které Raísí, respektive jeho komise vydala v samotném Teheránu. Na smrt poslali celou řadu politických vězňů.

Ze soudce se stal katem? 
Fakticky ano.

Jak křivolaká pak byla jeho cesta k prezidentství? Funkci nezastával dlouho, ujal se jí až v posledních letech po Hasanu Rúháním. 
Ebrahím Raísí byl dlouho součástí soudní moci. Soudní moc se teoreticky, aspoň z našeho pohledu, dá definovat tím, že je oddělená od politiky, což ale v Íránu není pravda, protože soudní moc je teoretickým ochráncem celého islámsko-ústavního pořádku, který je v Íránu de facto etablovaný. Raísí byl součástí této moci, ale celá řada soudních figur se postupně profiluje i do politiky, protože jsou s ní do jisté míry spjatí. V 10. letech tohoto století bylo zjevné, že současný nejvyšší vůdce Alí Chameneí si ho vybral ne jako nástupce, ale jako důležitého hráče, který bude reprezentovat jeho zájmy i v politice. V roce 2017 se odehrály volby, kde byl Raísí nasazen jakožto konzervativní kandidát proti Hasanu Rúhánímu, který ho tehdy převálcoval už v prvním kole. Rúhání byl totiž do jisté míry strůjcem íránské jaderné dohody a zdálo se, že Íránu se podaří etablovat do mezinárodních struktur, domluvit se Západem a zmírnit sankce. Rúhání byl schopen toto prodat voličům, kteří mu důvěřovali. Myslím si, že to byla velká doba, kdy lidé věřili, že se může něco změnit.

Když pak Donald Trump ohlásil odchod od jaderné dohody, situace se začala zhoršovat, byly znovu zavedeny sankce, zhoršila se ekonomická situace v Íránu a Hasan Rúhání byl i se svým pragmatickým křídlem fakticky odstřelen. Rúháního je nutné vnímat jakožto pragmatika, ne jako velkého reformistu, byl to spíš hráč, který je spjat s režimem, ale hrál tu hru trochu jinak. Ebrahím Raísí pak v roce 2021 neměl soupeře. Zvítězil v prvním kole, ale ne proto, že by mu lidé výrazně důvěřovali, ale protože proti němu nestál žádný kandidát. Celá řada kandidátů, kteří by proti němu případně mohli stát, se totiž do voleb nedostala, protože nezískala povolení ze strany režimu, takzvané Rady dohlížitelů. 

Po smrti prezidenta

V posledních letech jsme o Raísím slyšeli zejména při takovém opatrnějším našlapování po vypovězení jaderné dohody Trumpem. Byly tam opatrné konktakty, zároveň to byl právě Raísí, kdo se postavil obrovským protestům za práva žen. Jeho režim je nakonec tvrdě potlačil. Jestliže byl koněm ajatolláha Alího Chameneího, měl nejvyššího vůdce nakonec nahradit? Jinými slovy, nerozdá teď Raísího smrt nové politické karty?
Mluví se o tom, že Ebrahím Raísí měl být do jisté míry koněm pro Alího Chameneího v tom smyslu, že by ho měl zastoupit. Asi ani ne tak proto, že by byl výjimečný, ať už z hlediska osobních schopností nebo náboženské způsobilosti, protože v ústavě je definováno, kdo se může stát nejvyšším vůdcem. Když se v roce 1919 stal nejvyšším vůdcem Chomejní, tak to byla skutečně velká pozice. Už kvůli Chameneímu, když nastupoval v roce 1989, museli změnit ústavu, aby do jisté míry byl schopen naplnit mandát nejvyššího vůdce. To stejné by se pravděpodobně muselo stát s Ebrahímem Raísím. Je ale nutné zmínit, že něco jiného je funkce nejvyššího vůdce z hlediska ústavy a něco jiného z hlediska mocenského fungování režimu. Raísí by byl pravděpodobně přijatelnou figurou pro celé politické spektrum právě proto, že to Chameneí dobrých deset let komunikoval v neformálních vazbách a připravoval mocenské spektrum na to, aby ho Raísí mohl zastoupit. Ale nebylo by to proto, že by Raísí byl vůdčí osobnost, ale spíš z hlediska toho, že by byl přijatelný pro celé spektrum v rámci režimu a byl by pak možná ovladatelnější. Minimálně by byl přijatelný. 

Nastane teď nějaké politické vakuum na postu nejvyššího vůdce, když se o Raísím mluvilo jako o možném Chameneího nástupci? Raísí byl člověk, který v tuto chvíli sehrával určitou roli i v regionálním konfliktu, kdy Írán je ve sporu s Izraelem přes své spojence v regionu, ale naposledy došlo i k přímému útoku. Je v tuto chvíli problém, že Írán teď nemá svého prezidenta?
Myslím si, že když Írán nemá prezidenta, tak to problém není. Režim je momentálně dost robustní na to, aby zajistil předání moci a aby současný zastupující prezident Mohammad Mochbar dovedl stát k novým volbám. 

To nebude zadlouho. 
Bude to 28. června, takže to není zase tak dlouho. Předání moci, respektive nové volby asi nebude složité realizovat. Odchod Raísího jakožto mocenské figury v mozaice íránské moci, jestli měl být nástupcem Alího Chameního, teď znamená, že najednou nastává situace, kdy se budou muset profilovat noví kandidáti.

Otevírá se prostor například modernistům? Jestli byl Raísí tradicionalista, zástupce tvrdé linie, aparátčík loajální režimu, tak je teď vůbec prostor k tomu, aby nastoupil někdo, kdo jen nevyplní jeho místo jako funkci, ale kdo bude jiná osobnost než Ebrahím Raísí? 
Oddělil bych, kdo nastoupí do funkce prezidenta a kdo se stane nejvyšším vůdcem. V rámci íránské politiky se dlouhodobě říká, že prezident by měl být osobou, která je do jisté míry jiná, než je nejvyšší vůdce, aby ten případně mohl hodit na prezidenta jakékoliv neúspěchy. To se stalo v případě Hasana Rúháního, když se nepovedla jaderná dohoda. Nejvyšší vůdce hodil všechno na něj a lidi kolem něj a Rúhání byl v ten moment zdiskreditovaný. S Raísím se po dlouhé době stalo, že v pozici prezidenta a vlády byli někteří lidé spjatí s režimem, kteří jsou jeho aparátčíci. V ten moment pro nejvyššího vůdce jakožto hlavní figuru klesly možnosti, jak na někoho házet problémy, a najednou se režim do jisté míry diskreditoval sám jako celek. Tvrdí se, že se to pak projevuje například na tom, jak lidé demonstrují, že už ani tak nevyčítali něco Raísímu, ale nejvyššímu vůdci, protože prezident najednou nebyl jinak profilovaný a byl součástí celé velké hydry. Pokud se ukáže, že Alí Chameneí bude mít zájem rozehrát nějakou jinou hru, tak se možná objeví jiný kandidát, aby se obnovila legitimizace režimu tím, že lidé budou ochotní přijít k volbám ve větších počtech než dřív, pokud tedy budou mít výběr. Na druhé straně, pokud jde o příštího nejvyššího vůdce, tak považuji za vyloučené, že by to mohla být figura, která by se pokoušela režim měnit. Postava nejvyššího vůdce je spjata s konzervativními proudy, ať už mocensky, nebo ústavně, protože tato figura má chránit islámský řád. Proto podle mě není prostor pro to, aby Chameneího zastoupil někdo odlišný.

Je v kontextu regionální války důležité, kdo přijde na neobsazený post íránského prezidenta, anebo se nic nezmění ve vztahu Íránu k zemím, které vnímá jako nepřátelské? Řeší to spíš íránské revoluční gardy než prezident?
I prezident může ovlivnit zahraniční politiku částečně tím, že si vybírá svého ministra zahraničí, byť je nutné mít na paměti, že hlava státu je institucionální funkce a vedle něj stojí celá řada dalších, třeba i poradních orgánů nejvyššího vůdce, které také definují mezinárodní politiku. Tyto politiky se pak do jisté míry potkávají. Je asi otázkou, jak moc prezident může ovlivnit zahraniční politiku. Na druhou stranu si troufám tvrdit, že to důležité může být, pokud se Alí Chameneí rozhodne vytvořit nějakou novou, nechci říct mocenskou dichotomii, ale pokud si bude chtít zvolit hráče, který by mu mohl do určité míry vytvářet prostor pro to, aby ho mohl případně devalvovat nebo mu vytknout neúspěchy v zahraniční politice. 

Že by Írán přestal na někoho útočit nebo využívat Hizballáh k útoku na Izrael, asi nehrozí, že?
To opravdu nehrozí, protože to jsou pro Írán pořád stěžejní kameny zahraniční politiky a jeho působení na Blízkém východě. Karty jsou předem dané a nemůžeme očekávat, že by došlo k nějaké velké změně, velkému přeorientování v tomto ohledu. 

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: Česká televize, MSNBC a youtubových kanálů FRANCE24, AP, Global News, BBC News, Bloomberg a Guardian news.