‚Když se sám zavře v pokoji, je to pecka.‘ Zakladatelka neziskové organizace popisuje život se synem autistou
Ke každému dítěti se musí přistupovat s láskou a respektem – v případě dětí, které to mají do našeho obyčejného světa dál, to platí o to víc, tvrdí zakladatelka neziskové organizace Autismus jako dar Barbora Chuecos. „Je to každodenní výzva. U syna Ángela i mnoha dalších víme, že jakýkoli tlak vyvolá ohromný protitlak. Takže chtít po něm, aby si udělal teď hned úkoly, prostě nejde. Neustále si tak hrajeme a hledáme motivaci,“ popisuje.
Její Ángel má už 15 let, takže pokud se motivace opakuje, prokoukne ji.
„Neustále ji tak musíme měnit, hodně pomáhá, když využíváme jeho zájmů – miluje parní lokomotivy, tak přes ně jsme ho toho už mnoho naučili. Odchody z domova jsou velmi náročné, ale když se do nich vloží prvek zábavy – že pojedeme tím metrem dokonce až na konečnou, tak je větší šance, že bude spolupracovat,“ popisuje Chuecos.
„Za poslední rok se stal ten malý velký zázrak, že se Ángel hodně otevřel vnějšímu světu – začal chodit na kroužek jedné stavebnice, za půl roku přišel kroužek dopravní, teď ještě výtvarný, ergoterapie, a dokonce zvládá i individuální plavání,“ popisuje.
„Krom toho má různé terapie, nácvik sociálních dovedností, sem tam nějaké doktory, odborníky, takže máme docela rušný režim. Oázou je pro něj jeho pokoj, kde si dřív hrál buď s někým z nás z rodičů, nebo s někým z dobrovolníků. Teď se jeho samostatnost posunula a už se tam i sám na chvíli zavře – a to je opravdu pecka,“ dodává.
Son-Rise Program
To, co rodině ale opravdu hodně pomohlo, byl Son-Rise Program. Prosazuje nový pohled na autistické děti: když nemůže jít do našeho světa, musí jít rodiče nejdřív do toho jeho a tam mu ukazovat ten náš svět.
Nemluvící autista? Když rodič uvěří, že jeho dítě má intelekt, potřebuje podporu okolí, říká psycholožka
Číst článek
„Podstata je, nechtít za každou cenu to dítě urvat – tím, že ho rychle naučíme naše zvyklosti, že ho naučíme orientaci ve světě apod. Ale i když si to všichni velmi přejeme, zdá se, že je to pro autisty nesmírně náročné.“
„Takže se vyplácí to, co jsme dělali my, a to je víc se napasovat na něj. Víc jít s tím jeho tenkrát velmi zvláštním chováním, dostat se do jeho bublinky, dělat s ním to, co ho baví. To třeba znamenalo, že když běhal ode zdi ke zdi, vydával různé zvuky, bouchal se do hlavy a u toho dělal hu hu hu. Tak jsme celý večer s ním chodili a dělali hu hu hu.“
„Na první pohled se může zdát, že to jsou nesmysly, které ho v tom jeho chování víc upevní, ale je to jen vstupní brána, jak se k němu dostat. A jak mu říct, že ho milujeme, a to i když dělá své hu hu hu,“ popisuje Chuecos ve zkratce to, co postupně se synem absolvovali.
„Dohromady jsou to tisíce maličkých krůčků směrem k němu a k budování důvěry a vztahu. A když se to podaří a trvá to třeba jako u nás i roky, pak je možné, aby dítě udělalo něco, co chcete vy.“
Víc se dozvíte v audiozáznamu pořadu Hovory, ptá se Naděžda Hávová.
