Kde se nejhůř sedělo a proč? V 70. letech pracovali vězni v otrockých podmínkách, tvrdí autoři knihy
Výzkumy o československém vězeňství se často zabývají 50. léty, ale nevšímají si, co bylo dál, tvrdí historička Klára Pinerová, psycholožka Kristýna Bušková a sociální antropolog Michal Louč. Společně se proto rozhodli zmapovat, kde se ve 20. století odpykával trest nejlépe, kde nejhůř a jak to hodnotí třeba dozorci a psychologové. Vznikla tak kniha Vězení jako zrcadlo společnosti, která získala mezinárodní cenu Egona Erwina Kische.
„Skupinu disidentů a politických vězňů nebo naopak bývalých pracovníků vězeňství, kteří dnes píšíouo historii, jsme rozšířili o dozorce, psychology nebo pedagogy, kteří ve věznicích pracovali,“ vysvětluje sociální antropolog Louč.
Poslechněte si rozhovor s Klárou Pinerovou, Kristýnou Buškovou a Michalem Loučem o jejich knize Vězení jako zrcadlo společnosti
V knize s podtitulem Nerovný souboj vědy, politiky a humanity 1965–1992 se trojice autorů snažila překonat tradiční pohledy na československé vězeňství.
Psycholožka Bušková uznává, že obtížně se jim navazovaly vztahy s bývalými dozorci:
„Oni sami si uvědomují, že jejich pohled na věc se rozchází s tím, jak o tématu vězeňství společnost přemýšlí v současnosti. Z jejich strany to pak chce určitou odvahu přednést svůj pohled na věc. Je to totiž skupina, která si nejvíc uchovala pohled té doby, co se týče zacházení s vězni. A ten pohled se rozchází se současnými, více humanizujícími tendencemi.“
Komunisté posílali lidi za mříže i jen za ideové přesvědčení a mravní stanovisko, popisuje historik
Číst článek
I proto to byli právě bývalí dozorci, kteří potřebovali více prostoru na autorizaci. „Chtěli jsme být etičtí, takže jsme lidem posílali přepisy rozhovorů. Někteří měli potřebu určité věci zpravit. A právě lidé, kteří měli k vězňům autoritářský přístup, ať dozorci, nebo lékaři, tak chtěli občas něco v rozhovorech zmírnit.“
Bývalé dozorce se dařilo podle Louče najít i díky volnočasovým spolkům. „Původně nás nenapadlo, že cestou, jak najít někoho z nich, mohou být kynologické spolky. Se psy pracovali už tenkrát v ostraze.“ Složité podle něj bylo najít kontakty i s bývalými kriminálními vězni.
Tradice, normy a političtí
Podle autorů knihy se lišily věznice mezi sebou a měnil se i přístup dozorců podle tehdejšího politického klimatu.
„Například věznice Minkovice měla hodně špatnou pověst, měli tam velmi represivní způsob přístupu k vězňům. Ale například ve věznici Kuřim měli přístup mnohem lidštější,“ srovnává historička Klára Pinerová.
„Když se bavíme o době 70. a 80. letech, tak to byla otrocká práce. Lidé sice byli trochu placení, ale bylo to v šílených hygienických a bezpečnostních podmínkách. “
Minkovice ale bylo místo pro vězně, kteří byli odsouzeni v souvislosti se špionáží. „Z toho plynula zvýšená tvrdost. Tam, kde se objevovali političtí vězni, se potom zacházelo mnohem hůře i s kriminálními vězni,“ doplňuje Louč a dodává:
„Roli hrála také historie věznice – když vznikla jako pobočka nebo součást pracovních táborů při uranových dolech, tak si potom určitou tvrdost nesla i dál, jako by se to předávalo. A také zaměstnání dozorců se často předávalo v rodinách, byly to celé generace lidí žijících v tom místě.“
Nemáme zmapované útěky z komunistických kriminálů. Téměř nic o nich nevíme, uvažuje historik
Číst článek
Záleželo ale také na náčelníkovi věznice a na tom, jak se rozhodl ovlivnit atmosféru v zařízení. Informace o tom, kde se dobře sedí, si lidé předávali mezi sebou. Nováčky zajímalo mimo jiné to, kdo jsou jeho spoluvězni a jak složité je tam naplnit pracovní normy.
„Když se bavíme o době 70. a 80. letech, tak to byla otrocká práce. Lidé sice byli trochu placení, ale bylo to v šílených hygienických a bezpečnostních podmínkách. Vězni dělali velmi nebezpečné práce pro průmysl, třeba Škodovku nebo Preciosu,“ vysvětluje sociální antropolog.
Těm, kteří neplnili normy, hrozilo, že nedostanou třeba peníze, jídlo nebo přijde další trest. „Chroničtí neplniči páchali sebevraždy nebo se začali sebepoškozovat, aby se dostali z koloběhu trestů, kdy jeden trest vedl k tomu, že zase nesvedli pracovat,“ doplňuje Louč a k současnosti českého vězeňství dodává:
„Teď se to trochu vrátilo v čase. Zatímco po roce 1989 se mohli řediteli věznic stát psychologové a lidé humanitně vzdělaní, dnes už to jsou zase lidé ve služebním poměru, kteří třeba začínali jako dozorci. Takže se trochu vrací hledisko bezpečnosti, zatímco na Západě to tak nebývá.“
Václav Havel ve vazbě
Kromě samotného věznění se měnila i vazba, říká sociální antropolog Louč:
Rodiny rozdělené mřížemi. Mít se kam a za kým vrátit snižuje recidivu, vysvětlují reportérky
Číst článek
„V 50. letech byla vazba něco nepředstavitelného, v dobře pražského jara byly podmínky mírnější a na začátku normalizace si zase vězni všímali určitých rozdílů. Vazba byla součást vyšetřovacího procesu a způsob, jak lidi donutit k tomu, aby se třeba přiznali k činům, které neudělali, nebo aby spolupracovali.“
První vazba také částečně zlomila například Václava Havla. „Poprvé se nechal částečně zmanipulovat k tomu, aby se zřekl své dosavadní činnosti a slíbil, že se stáhne více do ústraní. Ale když byl propuštěn, tak vnímal, že to byla chyba, a myslím, že se i hodně zatvrdil. V dalších letech byl pak vůči totalitní moci více nesmlouvavý,“ připomíná Louč.
Poslechněte si celou debatu, audio je výše v článku.
